Výlet po pivovarech jižní Moravy, část 1. - Kroměříž a Zlín

Na začátku listopadu loňského roku jsme opět vyrazili navštívit Brno. A když už jsme se v tomto kraji vyskytli, rozhodli jsme se prozkoumat některé moravské pivovary. Tentokrát jsme zamířili do Kroměříže, Zlína, Hodonína a Břeclavi.

Z Brna jsme vyrazili brzy ráno spěšným vlakem, který nás odvezl až do Kroměříže. Naše první kroky vedli k pivovaru Maxmilián, který se nachází kousek od nádraží v průmyslovém areálu. Pivovar není restaurační a točené pivo zde neochutnáte, nicméně ve vrátnici u vstupu do areálu má pivovarskou prodejnu, kde lze zakoupit místní pivo. Prodejna má otevřeno již od osmi hodin. Prodávaná piva jsou lahvována bohužel pouze do PET lahví, ale i přes náš odpor k tomuto obalu jsme si zde nakonec aspoň jednu PETku koupili. Jednalo se o novinku tmavý speciál. Zakoupené pivo jsme otevřeli den po našem výletu a příjemně nás překvapilo. Velmi dobře pitelný pražený a lehce karamelový tmavý speciál s tóny sušeného ovoce.

Po nákupu v Maxmiliánovi jsme vyrazili do centra Kroměříže. Zašli jsme se podívat k pivotéce Titán, zda náhodou nemá otevřeno. Oficiálně měla mít otvíračku od 15 hodin, ale aspoň jsme to zkusili. Cestou zpět do centra jsme potkali blízko Radničního sklípku farmářský obchůdek. Uvnitř na polici byly vystavené PET lahve s pivy z 1. selského pivovárku Kroměříž. Nejdříve nás trochu vyděsilo, že jsou tato živá piva uskladněna takto v teple a nejsou v lednici, pan prodavač nám ale vysvětlil, že lahve jsou určené pouze k vystavení a ve skutečnosti je v nich voda. Žádná piva z pivovárku teď bohužel v prodeji nemají, všechna jsou již vyprodána.

Po této kratší procházce jsme již zamířili přímo do Radničního sklípku, který se nachází v uličce hned vedle Velkého náměstí. Na čepu zde mívají piva z malých pivovarů a především ze dvou minipivovarů kroměřížských, Maxmiliána a 1. selského pivovárku. My jsme si z nabídky vybrali polotmavý speciál od Maxmiliána a Sedláka z 1. selského pivovárku. Na piva jsme si počkali celkem dlouho, slečna výčepní se nám nejspíš snažila na pivech vytvořit pořádnou moravskou čepici. Polotmavý Maxmilián byl fajn, karamelový, kořenitě chmelový, vyvážený a dobře pitelný. Sedlák byl o poznání horší. Trochu máslový, s ovocným nádechem a méně příjemnou hořkostí. Rozhodli jsme se ho ochutnat znovu po nespokojených ohlasech na naše první hodnocení a bohužel ani zde nám nijak zvlášť nezachutnal. Před odchodem jsme si ještě zakoupili dvě PET lahve s pivy z 1. selského pivovárku na vypití doma. V radničním sklípku měli v prodeji hned několik druhů. My jsme si vybrali vychvalovaný americký amber ale McHugo a stout Krok do tmy… Nevím, asi máme chutě oproti moravským pivařům nějak posunuté. Nechutnalo nám ani jedno.

Z Radničního sklípku jsme se přesunuli hned za roh do restauračního pivovaru Černý orel, na jehož návštěvu jsme se těšili, neb jsme na něj slyšeli mnoho chvály. Celkově se však dostavilo spíše zklamání. Dvě ze tří piv, která jsme si zde dali, nám číšník přinesl ve špinavém skle a piva byla nedobrá. Světlá 11 máslová, polotmavá 12 výrazně kvasnicová a speciál Witbier, který nechutnal jako Witbier (což nás ovšem nijak neuráží), měl podobný máslový problém jako světlá 11. Nu, alespoň jídlo nám u Černého orla celkem chutnalo. Výborná byla kulajda s křepelčím vejcem i šípková omáčka a špekové knedlíky, jen kančí plec byla malinko sušší a tuhá. Každopádně způsob servírování jídla lahodil oku, tak aspoň nějaká estetická útěcha po špinavých sklenicích na pivo. Určitě nad Černým orlem po pouhé jedné návštěvě nelámeme hůl, možná jsme prostě měli jenom smůlu a pivovar zrovna neměl pivně nejšťastnější den. Pokud budeme mít někdy příště cestu okolo, určitě se zastavíme a otestujeme ještě jednou.

Z Kroměříže jsme vyrazili vlakem do Otrokovic (s přestupem v Hulíně), kde jsme přesedli na trolejbus, který nás dovezl až k pivovaru Čechmánek. Zde nás poněkud zaskočila změněná otvírací doba. Místo v 11 hodin, jak bylo uvedeno na webových stránkách pivovaru i původní ceduli na vchodových dveřích, otevíral až ve čtyři. To nám poněkud zkomplikovalo plán.

Přesunuli jsme se tedy kousek vedle do hospůdky Zelenáčova šopa, která o víkendu otevírá ve tři hodiny. Zelenáčova šopa je vícepípová hospoda, kde se na čepu střídají piva z různých malých pivovarů. Je to také taková téměř pivovarská restaurace pivovaru Zlínský švec, kam jsme měli naplánovanou návštěvu na později. V šopě se nám dosti zalíbilo. Hospůdka je to poměrně malá, velmi útulná a nekuřácká. Prostory jsou obložené dřevem, pod částečně proskleným stropem vyzdobeny zelenými rostlinami a doplněné pódiem, na kterém často ve večerních hodinách probíhají živé koncerty. Pokud bychom bydleli ve Zlíně, určitě bychom sem chodili celkem často. Z nabízených piv jsme si vybrali dvakrát místního Zlínského ševce. Javorník polotmavý ležák byl plnější polotmavý ležák, s tóny toffee a lehce karamelu. Příliš mě neuchvátil, ale úplně špatně se nepil. Černý švec byl pražený a lehce karamelový tmavý speciál s lehkými tóny sušeného ovoce. Trochu sladší, ale fajn pivo.

Ze Zelenáčovy šopy jsme se na čtvrtou vrátili zpátky do Čechmánka. Později jsme se dozvěděli, že jsme zde byli pravděpodobně jedni z posledních návštěvníků, neb pivovar Čechmánek byl 3. listopadu (my jsme zde byli 1. listopadu) uzavřen. Možná, že v minulosti piva z pivovaru Čechmánek byla celkem dobrá, ale to, co jsme měli možnost ochutnat těsně před jeho zavřením, byla naprostá tragédie. Obě piva jsme nedopitá nechali stát na stole a z prázdné hospody (až na jednoho osamělého pána jsme zde byli jediní) jsme se v tichosti vytratili (samozřejmě po zaplacení, ač za to, že jsme zde byli vystaveni takovým dobrotám spíš měli zaplatit oni nám). Black IPA byla překvapivě čirá, ale tím jediná její pozitiva končila. Pivo bylo nechutně zatuchlé, máslové, s nepříjemnou hořkostí a celkově prostě hnusné. Polotmavý ležák Stříbrný lev  byl kvasnicový až hrůza, vzhledově připomínal pudink, v chuti se ještě k této náloži kvasnic přidávalo máslo. Celkově téměř nepitelné pivo. Původně jsme si zde chtěli dát i něco malého k snědku, ale po ochutnání piv nás chuť na jídlo přešla. Rezignovaná slečna číšnice nám koneckonců stejně oznámila, že kuchyně již nefunguje. Takto neslavně z našeho pohledu tedy zakončil svoje působení ve Zlíně pivovar Čechmánek. Škoda, že jsme do něj nestihli zajet někdy dříve, možná byla piva o něco lepší.

Po návštěvě Čechmánka jsme nasedli na trolejbus směr Otrokovice a přesunuli se do Zlínské čtvrti Malenovice, kde se nachází pivovar Zlínský švec a jeho pivovarská hospůdka umístěná v prostorách bývalého ležáckého sklepa starého pivovaru v Malenovicích. V hospůdce se nám moc líbilo, je skromně a jednoduše zařízená, v pěkných klenutých prostorách a nekuřácká. V době naší návštěvy zde bylo na čepu pět místních piv za velmi příjemné ceny. Dvě z piv (polotmavý ležák a tmavý speciál) jsme již ochutnali v Zelenáčově šopě, takže nám zde zbývalo zkusit už jenom tři světlé ležáky. A jaké to byly ležáky! Musíme se přiznat, že jsme nečekali, že budou tak dobré. Piva ze Zlínského švece jsme měli již v minulosti párkrát v Praze na čepu. Nikdy nám nepřišla špatná, ale nikdy nám ani nepřišla tak vynikající jako v tento den na začátku listopadu roku 2014, kdy jsme se je zastavili ochutnat přímo v pivovaru. Všechna tři světlá piva (výčepní, jedenáctka i ležák) byla skvěle čerstvá, vyvážená, čistá, pěkně chmelená a parádně pitelná. Litovali jsme, že nemáme více času, abychom si jich zde mohli dát víc. V rychlosti jsme zde také ulovili něco k snědku, chutného utopence a chleba s tvarůžky. Návštěva Zlínského ševce byla pravděpodobně to nejlepší z našeho pivního průzkumu. Určitě se sem ještě někdy musíme vrátit. Škoda, že je to pro nás tak z ruky.

V Malenovicích jsme nasedli opět na trolejbus, který nás odvezl na vlakové nádraží v Otrokovicích. Odtud jsme pokračovali vlakem do Hodonína. V Hodoníně blízko nádraží se nacházejí obě hospody a jeden restaurační pivovar, které v tomto městě máme v plánu navštívit. Pivnímu průzkumu Hodonína a poté i Břeclavi se budeme věnovat v dalším díle.