Tuto sobotu slavil Únětický pivovar pět let své existence a my u toho nemohli chybět. Podobně jako na loňském únětickém posvícení jsme návštěvu pivovaru spojili s výletem po dalších blízkých pivovarech, ale tentokráte jsme se místo severu vydali na jihozápad.
Před polednem vyrážíme na kolech z nádraží Veleslavín, na jedno do blízkého Libockého pivovaru. Je už docela teplo, takže se usazujeme venku na zahrádce, a objednáváme si dvě malá piva. Šárecký divoch je tentokráte vídeňský ležák (dříve byl i kvasnicový a nakuřovaný – zřejmě jde o něco jako pivo momentální nálady od Radouše), trochu osobitý, celkem pitelný. Tmavý speciál Černý pátek je drsnější, ne úplně chuťově čistý, ale pít se dá. Takže žádné nadšení, ale ani nějaké velké zklamání – podobně tu dopadla většina našich návštěv. Nicméně jedna příjemná změna se od naší poslední návštěvy přece jen udála – od počátku roku je podnik zcela nekuřácký.
Z Liboce oproti minulému roku volíme sice delší, ale nekopcovitou trasu, což se ukáže jako chyba. Kvůli nedokonalému značení cyklostezek, rozkopaným silnicím a turistickým stezkám vydávajícím se za cyklostezky se cestou motáme trochu jako Maďaři v kukuřici. Do Únětického pivovaru dorážíme chvíli po jedné hodině, na kterou bylo naplánováno slavnostní narážení samospádového sudu.
Proslovy majitelů pivovaru jsme tedy nestihli, ale samospádové pivo ještě ano. Z nějakého důvodu se na samospád tolik žíznivců nevrhlo, i když zahrádka a restaurace byly skoro plné. Dáváme si tedy dvě samospádové výroční desítky a koštujeme. Pivo je to hořčejší a chmelově aromatičtější než klasická desítka, bylinné a sladové, výborně pitelné. Oslava výročí jak má být.
Po dopití desítky usedáme na zahrádku a z výročního menu si vybíráme kančí výpečky a kotletu s pivní omáčkou. Výpečky jsou povedené, šťavnaté, pivní omáčka fajn, jen kotleta trochu tužší. Zkoušíme znovu výroční desítku. Ze samospádu byla o malinko méně kalná a více svěží, ale stále je to výborné pivo. K porovnání si dáváme malou klasickou desítku a dvanáctku – byly už lepší várky, na výroční desítku nemají, ale stále to jsou dobrá a pitelná piva.
Nikam nespěcháme, máme naplánovanou krátkou trasu a náš cíl, Třebonický pivovárek, otevírá až večer. Jdeme se tedy projít po Úněticích a omrknout zdejší hospůdku U Lasíků, o které jsme mnoho slyšeli, ale ještě jsme ji nikdy nenavštívili. Sídlí ve starším domku na počátku Tichého údolí a soudě dle davů návštěvníků, je velmi populární. Prodávají zde totiž čerstvě napečené dobroty – sladké i slané koláče a buchty, též i několik druhů polévek a nakládané záležitosti. Vše vypadá moc lákavě, po vystání si fronty u výčepu si vybíráme zrovna z trouby přinesený borůvkový koláč a povidlovou buchtu. Koláč je povedený a buchta naprosto famózní, úplně se nám rozplývá na jazyku. Na pití volíme příjemného pšeničného Maisela a znovu výroční desítku, usedáme před hospůdkou na útulném dvorku. Desítka je tentokráte o něco čiřejší než obě verze v pivovaru, a i chuťově nám sedne o trochu více. Prostě tekutá výbornost, nemuset jet později na kole, pěkně bychom se zde zdesítkovali. Každopádně U Lasíků je to pro nás láska na první pohled, sem asi zajdeme při každé příští návštěvě Únětic.
Po poobědovém odpočinku vyrážíme poklidným tempem směr Chýně. Jede se dobře, jen na polích okolo ruzyňského letiště fouká na náš vkus trochu silně. Do Chýně přijíždíme před šestou a místo Pivovarské krčmy míříme do pivovarské restaurace, kde jsme ještě nikdy nebyli. Obhlížíme terén, interiér restaurace nás příliš neuchvacuje, je tu takový divný zatuchlý vzduch, takže raději volíme prázdnou zahrádku před restaurací.
Na chuť zkoušíme hovězí vývar a z víkendového menu chřestovou polévku. Chřestová je fajn, hovězí taková ok, jedlá, nic o čem bychom psali domů. Piva jsou zde podivná, plná vad – zatuchlá, divně ovocná a zeleninová pšeničná šestnáctka a přepražený, zemitý a lehce zeleninový Tmavý speciál. Prostě Chýně a její těžko pitelná divná piva, z posledních asi deseti piv, co jsme měli, bylo dobré jen jedno.
A z Chýně je to nedaleko do cíle naší cesty – Třebonic a zdejšího Staňkova rukodělného pivovárku. Odtud už jen popojedeme polňačkou na metro Stodůlky, takže se konečně nemusíme nijak šetřit. Je tu útulně jako vždy, chlad blížícího se večera zahání oheň hořící v krbu v rohu místnosti. Obsluhuje, jako obvykle, sympatický majitel a sládek v jedné osobě, David Staněk. Tmavá Barča dochází chvíli po našem příchodu, takže zkoušíme tři zbylá piva. Bylinný speciál Rudovous je zajímavý a příjemný, Rudý Oblak je povedený sladový a jemně chmelený Amber Ale, povedl se i Eddie, silný anglický Bitter vařený pro Prager Laffe. Na doma si bereme čerstvě stočené PET láhve (o víkendu se tu vše prodá, takže se o čerstvost člověk bát nemusí) výše zmíněné Barči a Heteráka, kterého jsme už pět let neměli. Obě piva ochutnáváme následující den, jsou příjemná a dobře pitelná – prostě čerstvá třebonická piva přímo na místě málokdy zklamou, ale dlouhé cestování a skladování jim tolik nesvědčí.
Více fotek najdete v naší fotogalerii Pět let Únětického pivovaru a výlet po pivovarech blízkých.
