V pátek vstáváme brzy, chceme stihnout spěšný vlak vyrážející z Mariánských Lázních chvíli po osmé hodině. Na nádraží si kupujeme dvakrát Egronet, což je jízdenka, která nám za 150 Kč umožní neomezeně cestovat z Mariánských Lázní až téměř do Bambergu. Ani za kola již platit nemusíme, ta jsou v ceně Egronetu.
Vlak má sice tradiční zpoždění, ale tentokrát to je pouze 10 minut a v Chebu máme slušnou rezervu na přestup a plánovanou zastávku v chebském pivovaru Dymáček. Z chebského nádraží nás téměř až k Dymáčkovi dovede cyklostezka číslo 6. Pivovar se nachází na parkovišti za tržnicí. Zvenku působí dosti ošuntěle. V přízemí budovy je pivovar, nahoře v patře jakési vietnamské bistro, které inzeruje piva z pivovaru Dymáček, ale dle všeho je už nějakou dobu zavřené a nefunkční, ač podle informací na internetu mělo mít otevřeno od devíti. Ve všední den do dvanácti hodin je však možné zakoupit si pivo přímo v pivovaru. Necháváme si natočit dvě PET lahve o objemu 1,5 l. Menší objem bohužel k dispozici není. Trochu se obáváme, že piva nebudou za moc stát a zbytek PET prostě při nejhorším někde vylijeme, ale ukáže se, že obě piva jsou velmi dobrá a čistá. Sice výrazněji sladová, ale ne přehnaně sladká. Světlý i tmavý speciál nám chutnají. Ochutnáváme je v parku na lavičce a zbytek PET si odvážíme s sebou na cestu vlakem.
Z Chebu nám jede osobák do Marktredwitzu v půl jedenácté. Tentokrát už to nejsou České dráhy, ale Trilex, takže jedeme na čas. Vlak je pohodlný, příjemně klimatizovaný a nízkopodlažní. Pro cyklisty ideál. Do Marktredwitzu přijíždíme také na čas a rovnou vyrážíme na kolech do centra městečka, kde se nachází Zoigl Am Alten Rathaus. Dnes to bohužel podle jejich Zoigl kalendáře vypadá, že Zoigl na čepu není, a když projíždíme okolo, je stejně zavřeno, i když venku už jsou rozložené stolky a židle. Na čepu zde mívají Wolframův Zoigl, který dobře známe, takže uděláme jen pár fotek a pokračujeme dál do hospody Am Strand, což je pivovarská restaurace pivovaru Nothhaft.
Am Strand se nachází hned vedle pivovaru. Z nádraží se sem dostaneme pohodlně po cyklostezce. Před hospodou je malá zahrádka chráněná před slunce slunečníky. Sedí zde pouze dvě dámy, ale v průběhu naší návštěvy zde lidí přibývá a začínají se obsazovat i místa u stolku pro Stammtische. Lidé se zde scházejí na oběd a pokrmy vypadají velmi chutně. Obrovské talíře plné zeleniny, masa a dalších dobrot. Dali bychom si, ale spěcháme na navazující vlak. Zkoušíme tedy pouze čtyři místní točená piva. A všechna jsou vydařená.
V šíleném vedru, které panuje, nám nejvíc chutná svěží a pěkně chmelený Pils a podobně svěží a čistý, jen o něco méně chmelený Helles. Chutná je i osvěžující pšenice a sladovější Dunkel. Líbí se nám tu a dáváme si předsevzetí, že se zde někdy, až nebude tak úmorné vedro, stavíme na oběd.
Z Martredwitzu nás dál odveze Agilis. Další příjemný nízkopodlažní klimatizovaný vlak. Jízdu si velmi užíváme a v duchu doufáme, že i u nás v budoucnu Českým drahám přibude kvalitní konkurence.
Do další mezizastávky naší cesty, Oberkotzau, dorážíme opět na čas před jednou hodinou odpolední a pokračujeme dál na kole do vesničky Fattigau. Není to tak snadné, jak jsme si původně mysleli. V Oberkotzau po výstupu z vlaku nejdříve zabloudíme, a když se opět zorientujeme jedeme po dosti frekventované silnici. Až za městem se konečně dostáváme na cyklostezku oddělenou od silnice. Ta nás však již pohodlně dovede až do Fattigau. Je to z Oberkotzau jenom 3 km, ale vzhledem k vedru, které stále panuje, jsme úplně hotoví.
Spíše náhodou, než naší vlastní snahou, narážíme na pivovarskou hospodu pivovaru Schlossbrauerei Stelzer Fattigau. Nejdříve nalézáme hotel a přední vchod do restaurace, posléze objevíme i pivovar a zahrádku přístupnou malou silničkou zpoza hotelu. Přestože zahrádka vypadá pěkně, volíme raději chládek restaurace. Uvnitř je prázdno, kromě nás je tu pouze mladý pár s dítětem. Jídlo si zde nedáváme, ale ochutnáváme čtyři piva z místní nabídky. Dunkel a Pilsen jsou vyvážená, čistá a velmi dobře pitelná piva. Pšenice je trochu sladší, ale pije se také dobře. Také Helles je dobře pitelný, svěží a jednoduchý. Pohodová piva.
Z Fattigau pokračujeme po cyklostezce směr Schwarzenbach a tentokrát ani moc nebloudíme. Snadno nalézáme vlakové nádraží a máme ještě 10 minut rezervu. Nádraží ve Schwarzenbachu je oprýskané a zchátralé, cítíme se zde trochu jako v zapadlých končinách Česka. Ještě více si tak připadáme, když přijede vlak. Odtud až do Kulmbachu nás vezou Deutsche Bahn. Vlak je sice pěkný, nízkopodlažní, ale narvaný k prasknutí, i když je pravda, že polovinu vagónu zabírá rozvětvená slovenská rodina. Co je však největší nepohodlí, je skutečnost, že ve vlaku nefunguje ani trochu klimatizace. Po padesáti minutách takovéhoto cestování s německými drahami si připadáme jako hovězí ve vlastní šťávě. Na Deutsche Bahn je sympatické, že do nich v podstatě nemusíte platit jízdenku, protože zde téměř nikdy nenarazíte na průvodčího. I tak nám to ale, s ohledem na kvalitu poskytovaných služeb, přijde celkem drahé.
Do Kulmbachu dojíždíme naštěstí na čas. Rádi opouštíme vypečený vlak a vrháme se do vedra velkoměsta. Naše první kroky nás zavedou k současnému pivovaru Kulmbacher. Uděláme pár fotek a zamíříme přes město k muzeu Kulmbachera. Muzeum s populární skleněnou varnou sice navštívit neplánujeme, ale máme v plánu ochutnat místní Museumbier a také, vzhledem k pěknému prostředí, ulovit něco k jídlu. Plán se nám však úplně nezdaří. Na velmi pěkné zahrádce pod košatými kaštany téměř nikdo není, jen z reproduktorů hraje neposlouchatelný popík. Výdejní okénka s jídlem jsou zavřená, ačkoliv je pátek odpoledne. Jídlo tedy nevyšlo, ale dáváme si alespoň pivo. Je to takový ucházející karamelový slaďouš. Moc nás nezaujme. Alespoň na toaletách doplníme vodu a jedeme dál.
O pár metrů dál na břehu říčky se nachází restaurační pivovar Kulmbacher Kommunbräu. Mají zde malou zahrádku pod mladými kaštany. Líbí se nám zda. Dáváme si malý Hell a Bernstein, poté i malý Festbier. Všechna piva jsou trochu sladší a sladovější, ale celkem dobře pitelná. A konečně si zde dáváme něco k snědku. Schäuferlu, na kterou máme chuť už od Chodovaru. Cena je sice ve srovnání s Roppelt's Kellerem vyšší, ale jídlo je to moc dobré a syté. Z jedné bavorské porce se jako vždy najíme oba.
Před šestou hodinou se začne zahrádka rychle zaplňovat, což nám trochu zkomplikuje placení. Po deseti minutách čekání usoudíme, že nám ujetý vlak nestojí za udržení zdání slušně vychovaných hostů, necháváme peníze na stole a upalujeme na vlak. Ten chytáme na poslední chvíli. Tentokrát nás opět veze klimatizovaný a pohodlný Agilis. Skoro litujeme, že jedeme pouze dvanáct minut.
Vystupujeme v Burgunstadtu, kde se nachází pivovar Günther. Zajedeme se na něj podívat. Je to nová a moderní budova stojící vedle Netto Marketu. Pivovarský obchod bohužel zavřel už v šest hodin, ale ve městě, v místě, kde se nachází původní pivovarské budovy, by měla být pivovarská restaurace, která by měla mít otevřeno od šesti hodin. Měla by být a měla by mít, nicméně dveře hospody jsou uzavřené a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo v nejbližší době změnit,
Obracíme tedy kola čelem vzad a vracíme se na nádraží, kde akorát chytáme vlak do Lichtenfelsu. Tentokrát jsou to opět Deutche Bahn a opět nám připraví „milé“ překvapení. Spěšný vlak s rozšířenou přepravou jízdních kol není nízkopodlažní, takže musíme pracně soukat brašnami ověšená kola do vysokých schodů. O tom, že v prostoru pro přepravu kol opět není klimatizace se snad ani zmiňovat nemusím. Naštěstí do Lichtenfelsu jedeme jenom deset minut.
Lichtenfels je naše poslední zastávka, odtud již jedeme na vlastní pohon na kolech. Vyrážíme do pivovaru Wichert, který se nachází na kraji Lichtenfelsu. Pivovar nás velmi mile překvapí. Přímo za budovami pivovaru totiž objevujeme nejenom restauraci, ale také velmi příjemnou zahrádku, vlastně takový Keller. S výdejními okénky, pivem v kamenině a klasickými franskými studenými Kellerovými pokrmy. Místní pivo je chutné i přesto, že dřevěný sud, ze kterého jej zde točí, je pouhá atrapa. K pivu si dáváme chutný Gerupfter a konečně si užíváme tradiční pivní kellerové pohody. Dnes už nikam nespěcháme, další pivovar, který se nachází u blízkého kláštera již stejně nejspíš zavřel (oficiálně má do osmi).
Od Wicherta tedy vyrážíme rozvážným tempem směr Bazilika Vierzehnheiligen. Trasa nás vede do pořádného kopce, takže k bazilice dorážíme pěkně splavení. Míjíme baziliku, která se bohužel zrovna opravuje, takže obě její věře jsou obklopené lešením a pokračujeme ještě pár metrů do kopce. Hned vedle baziliky se nachází pivovar Trunk. Čekali jsme, že se bude jednat o nějaký moderní restaurační pivovar, ale to jsme se mýlili. Jedná se o tradiční pivovar se zahrádkou a výdejním okýnkem. Zahrádka je ale již bohužel dle očekávání zavřená, pokračujeme tedy je pár metrů do lesa, kde stavíme moskytiéru a strávíme noc zpestřenou pravidelným zvoněním z baziliky.
Více fotek najdete v naší fotogalerii Červencové Franky na kole, část 1.
