Pivní výlet v Olomouci

Tuto sobotu jsme strávili prozkoumáváním pivních krás Olomouce. První naše kroky v tomto městě však překvapivě nevedli do jednoho z místních restauračních pivovarů, ale na doporučení kamaráda domorodce jsme zamířili do irské hospody s nepálskou kuchyní na oběd. Restaurace Crack se nachází v prostorách bývalého Olomouckého opevnění (Vodních kasáren). Interiér je tvořen místnostmi s masivními cihlovými klenbami. Prostory jsou členité a rozdělené do několika místností s oddělenou kuřáckou a nekuřáckou částí. Proč se podnik označuje za irskou hospodu jsem však úplně nepochopila. Na žádné irské speciality (ať už nápoje, či pokrmy) jsme zde nenarazili. Co se týče nepálské kuchyně, jídlo zde pro zákazníky vaří dva nepálští kuchaři. My jsme ve výběru jídla zabrousili spíše do kuchyně indické. Kuřecí Tikka Masala byla chutná. Z nabídky piv skupiny Pivovary Lobkowicz (dříve K Brewery) jsme zvolili na zapití Moravské sklepní z Černé Hory, které já osobně považuji za poměrně vydařenou a pitelnou desítku.

Z Cracku se po kratší procházce městem přesouváme do hostinského pivovaru Moritz. Pivovar se nachází v podzemních prostorách hotelu stejného jména, je kompletně nekuřácký a poměrně útulný. Sedáme si k prázdnému stolu v blízkosti výčepu a objednáváme jednu desítku a jednu polotmavou jedenáctku. Piva jsou velmi hutná a sladová. Na můj vkus pravda trochu sladší, ale pěkně zakulacená a příjemně pitelná. Světlá dvanáctka, kterou si dáváme jako další v pořadí, je také laděna na podobnou notu. Nižší a jemný říz, příjemná plnost a krémová struktura. Jen je poněkud mladší a určitě by jí neuškodilo ještě chvilku poležet. V průběhu popíjení se s námi dává do řeči příjemný majitel restaurace, který na baru popíjí a koštuje vlastní pivo (dvanáctku, která je čerstvě naražena). Ukazuje nám spilku a ležácký sklep (v tomto případě spíše sklípek). V druhé místnosti restaurace také vidíme varnu, která zatím byla skryta našemu pohledu. Spilka je otevřená a pro návštěvníky restaurace je sympatické, že je od restaurace oddělena chodbičkou a zaskleným oknem, kterým může každý zvědavec nakouknout pod pokličku pivovarského řemesla.

Z Moritze se přesouváme do druhého olomouckého restauračního pivovaru, který se nazývá Svatováclavský. Pivovar je tvořen jednou velkou místností a je zcela nekuřácký, což je velké plus stejně jako u Moritze. Vedle výčepu místnosti vévodí měděná varna, u které pan sládek právě vaří pivo. Téměř všechny stoly jsou zarezervované a ty, které nejsou, jsou již obsazené. Nakonec nalézáme poslední volný stolek s barovými židličkami v tmavém rohu blízko výčepu (tedy zdroje :)). Po zjištění, že na čepu zde mají celkem 6 různých piv, raději přecházíme na piva malá. Pro začátek si dáváme Vaška a Svatováclavskou dvanáctku. Vašek je velmi pitelné a na desítku pěkně plné pivo. Vždy mám radost, když mohu někde ochutnat vydařenou desítku. A ta zdejší se podle mého názoru vydařila velmi dobře. Dvanáctka je také celkem dobrá. Sice malinko s máselným nádechem, ale nikoliv nějak nepříjemně :) Říz má jemný a je pěkně zakulacená. Pokračujeme tmavým pivem pana Bruna, které mi ze zdejších piv zachutnalo asi nejvíc. Nu není divu, jako ženská jsem prostě nedokázala odolat chuti hořké čokolády tohoto tmavého piva, která se projevuje především v dlouhém doznívání po každém doušku. Svatováclavský Hefe-Weizen byl poměrně zklamání. Ač název naznačoval, že půjde nejspíš o svrchně kvašený bavorský typ pšeničného piva, skutečnost byla jiná. Chuťově pivo prostě odpovídá pšeničnému ležáku, tak častému například v Brněnských restauračních pivovarech. Ne, že by to bylo pivo špatné, ale prostě jsem od něj čekala víc. A jako tradičně jsem při objednávání opět zapomněla upozornit na to, že do piva nechci citrón. Nu, samozřejmě i v tomto pivovaru vám jej do pšeničného piva dají bez upozornění. Naštěstí jej ale pouze přilípnou na okraj sklenice a nehodí vám jej přímo do piva. Pod heslem: „Ochutnat se musí všechno a třeba objevíme poklad," si objednáváme Višňové a Kávové pivo. A to byla velká chyba. Kávové pivo je pouze nedobré. Ve vůni i dochuti připomíná instantní kávu s cukrem z nádražního automatu, je sladší, ale pít se s trochou přemáhání dá. To višňové pivo už je dosti nepitelný úlet. Škoda. Na závěr si na spravení chuti dáváme řezané pivo pana Jošta, které kombinuje to nejlepší z tohoto pivovaru – tmavé pivo se světlou desítkou. A uznejte sami, vypadá opravdu velmi efektně.

Ze Svatováclavského pivovaru se přesouváme tramvají do známé olomoucké hospůdky U Kuděje. Hospůdka je to malá, útulná a samozřejmě cele nekuřácká. Uvnitř je téměř plno, volný je pouze jeden stůl a ten je již rezervovaný. Sedáme si tedy na bar, kde nám místní štamgasti ochotně uvolňují místa vedle sebe. Nabídka piv bohužel pro nás zmlsance není nijak výjimečná. Z pěti piv na pípě nakonec volíme Poutníka a Jubiler Amber IPU.

Chvilku posedíme v příjemné a uvolněné atmosféře tohoto podniku, ale dostáváme hlad a jelikož zde nevaří, vyrážíme dál. Nakoukneme do Drápalova lokálu, kam nás láká tanková Plzeň. Restaurace je však dosti zakouřená a to včetně nekuřáckých prostor. Pokračujeme tedy o kousek dál do restaurace Plan B, kde si dáváme dobrý hamburger a nakládaný hermelín. Z nabídky sedmi piv na čepu nakonec volíme Hron, který si pamatujeme jako pivo, které nás zaujalo a dosti nám i zachutnalo při putování v okolí Náchoda. Dnes to však není žádná sláva, v pivu je cítit poměrně výrazná kovová příchuť.

A to je tedy z Olomouckých zážitků vše. Jen ty syrečky jsme si nakonec nikde nedali… Tak snad někdy příště :)