Pivní puťák po moravskoslezských pivovarech, den 1. - Pikard, Hobit, Krmelín, Koníček

sepsala Bludice

13. července 2012 v 9:19

Předběžný plán na prodloužený červencový víkend zněl jasně. Vyrazíme na čundr po pivovarech. Dlouho jsme netušili kam budou naše kroky směřovat, ale jedno bylo jisté, pojedeme nalehko a přenocování budeme řešit povalením se někde na mezi pod širákem. Tuto naši idealistickou představu však záhy zničili meteorologové svou předpovědí počasí. Celý prodloužený víkend hrozily bouřky a průtrže a navíc teploty měly vystoupat až nad 30°C. Chvilku jsme zvažovali, že se vzdáme a raději se povalíme doma na gauči s lahváčem. Nakonec však zvítězila touha po dobrodružství a my jsme s batohy obtěžkanými stanem vyrazili do Moravskoslezského kraje.

Ve čtvrtek v osm hodin ráno tudíž stepujeme na nádraží Libeň a netrpělivě vyhlížíme příjezd vlaku, který míří do Ostravy. Lístky do vlaků Student Agency již byly pochopitelně vyprodané, takže jsme museli vzít zavděk Českými drahami, pravým to dopravním prostředkem drsných dobrodruhů. Vlak doráží na čas a již na první pohled je zcela naditý cestujícími. Lidé stojí kde se dá a vypadá to, že budeme muset cestu do Ostravy strávit stáním mezi vagóny, či na záchodě. Nakonec se na nás však usměje štěstěna a po kratším zuřivém pobíhání po peróně, nalézáme vůz, ve kterém je několik volných míst v uličce. Ba co víc, dokonce se nám podaří ulovit dvě sedátka na chodbičce. Cesta ubíhá celkem v pohodě, naštěstí nám neupadne žádné kolo a překvapivě se ani koleje v tom vedru nezkroutí. Před dvanáctou opouštíme v Ostravě Svinov již poněkud prázdnější vlak a ubíjejícím horkem se přesouváme na tramvaj směr pivovar Pikard nacházející se v zámku Zábřeh.

Do Pikarda docházíme řádně uhřátí a žízniví. Zahrádka, která se rozprostírá na nádvoří zámečku a v případě rozumných letních teplot může poskytovat příjemné a chladivé posezení ve stínu, je v poledním žáru natolik rozhicovaná, že raději volíme posezení uvnitř restaurace, ve které je příjemný chládek. Restaurace je tvořena místnostmi s klenutými stropy a je vybavena naleštěnými dřevěnými stoly a židlemi s koženým polstrováním a vysokými opěradly. Vše působí tak trochu luxusně a my se zde cítíme v našich otahaných turistických oděvech a s batohy na zádech lehce nesví (Jak poznamenal Marley, je dobře že náš puťák teprve začíná a my jsme prozatím alespoň relativně čistí a nezapácháme).

Pro začátek si dávám pšeničné pivo (Dříve bylo toto pivo označováno jako Ženské pšeničné, ale tento název se zdál nejspíš někomu příliš sexistický, či snad muži se cítili býti diskriminováni?). Jedná se o lehkou jedenáctistupňovou a v tomto vedru neuvěřitelně osvěžující pšenici. Dokázala bych jí vypít několik půllitrů. Ideální pivo do takovéhoto počasí. Marley volí světlý ležák. Ani ten není špatný. Při popíjení si prolistováváme místní jídelníček. Ceny jídel jsou vyšší, ale nabídka vypadá dobře. Jelikož však vzhledem k počasí nemáme chuť na nějaký opulentní oběd, volíme pouze něco lehčího. Marley listový salát s kozím sýrem a sušenou šunkou, což se ukáže být velmi dobrá kombinace a Marley může jen litovat, že si k jídlu neobjednal pšeničné pivo, tak jak mu bylo v jídelníčku doporučeno. Skutečně by se k salátu výborně hodilo. Místo toho si dává dobrý tmavý ležák. Já vybírám z předkrmů plátky uzeného kapra s restovaným pórkem, omáčkou z hrubozrnné hořčice a medu a mlátovým chlebem. Hmmm, dobrota a polotmavý čokoládový Ale s topinkovými tóny a tóny chlebové kůrky k tomuto jídlu skvěle pasuje. Pochutnala jsem si a díky štědrému přísunu výborného chleba (halt je na mě asi vidět, že normálně s malým předkrmem k jídlu nevystačím) jsem se i pořádně najedla. Čas už nás bohužel tlačí, takže na závěr ještě jedno pšeničné pivo napůl a zpátky do rozpálených ostravských ulic na tramvaj směr Hobit Club, kde máme v plánu ochutnat Qásek přímo u zdroje.

K Hobitovi dorážíme s úderem druhé hodiny a hned zamíříme dovnitř do chodby prostého činžáku. Tam nás ovšem čeká překvapení. Mříže jsou zavřené, uvnitř ticho a mrtvo. Říkáme si, že možná mají trochu zpoždění, neb otvírací doba klubu je od dvou hodin. Chvilku vyčkáváme před barákem, zda se něco nezmění, potkáváme další dva nešťastníky, kteří se marně dobývají dovnitř a nakonec to balíme, nasazujeme bágly a odcházíme do nedalekého pajzlu Minibar Assen, kde si dáváme Fénixe (nízký říz, zteplalý a i ten pomeranč přilepený na sklenici má své lepší časy dávno za sebou) a hořkého Bohudíka (bohudík, že jej nemusíme pít častěji). Marley se ještě jednou zaběhne podívat do Hobita, jestli náhodou neotevřeli, ale klub je stále mrtvý. Zvláštní, na webových stránkách měli rozpis piv na čepu pro tento den a nikde ani zmínka, že by mělo být přes svátky zavřeno.

Pomalým usrkáváním Fénixe a Bohudíka si krátíme čas do odjezdu autobusu do Krmelína. V Krmelíně, kde se nachází další pivovar, mají totiž otevřeno až od čtyř hodin. Vesnička Krmelín leží kousek od Ostravy a platí zde lístek pro pásmo Ostrava XXL, který stojí 24 Kč. Z autobusu vystupujeme na zastávce Krmelín, Benátky, která se nachází hned vedle pivovaru. Respektive vedle hospody U Hodže, klasické vesnické hospody, která je navíc vybavena dvěma bowlingovými dráhami a od srpna 2011 i vlastním malým pivovárkem. Před hospodou je rozlehlá zahrádka, kterou okupuje několik cyklistů a partička místní omladiny. Dáváme si na začátek světlý ležák s poměrně výraznou chmelovou hořkostí. Pivo to není špatné. Jako druhé pivo Marley volí polotmavý ležák

, já si z místní nabídky vybírám světlý ležák s černým bezem. Pivo je spíše sladší, trochu méně prokvašené a v chuti i vůni jsou nezaměnitelné tóny bezinkové šťávy. Takový nostalgický návrat do dětství, kdy jsme bezinkovou šťávu pili téměř celé léto.

Vedro je čím dál tím větší a zkonzumovaná piva začínají být znát. Zvedáme se a nejistým krokem se odpotácíme na zastávku, ze které nám jede autobus zpět do Ostravy. Zastavuje nám stejný autobus, se kterým jsme přijeli sem. Řidič nám naši komplikovanou opileckou situaci příliš neusnadňuje a přestože se mu snažíme udat jízdenku koupenou v Ostravě, na které stojí, že platí pro pásmo XXL, nekompromisně nás nutí, abychom si jízdenku koupili u něj. Prý bychom tu předem koupenou museli mít cvaknutou. Na náš celkem logický argument, že si ji u něj v autobusu cvakneme, odsekává, že necvakneme, protože nemáme kde. Skutečně, v autobusu nejsou žádné automaty. Nu což, jiný kraj, jiný mrav. Nakonec rezignujeme, platíme řidičovi 48 Kč a předem zakoupené cvakací jízdenky si schováváme jako suvenýr. Na konečné stanici se přesouváme na vlakové nádraží Ostrava střed a odsud vlakem přes Frýdek-Místek do Dobratic pod Prašivou.

Z Dobratic je to co by kamenem dohodil (rozuměj 1km) pěšky do Vojkovického pivovaru Koníček. Procházka je to osobitá, provede nás po kraji dálnice, poté protáhne pod dálničním mostem, kde se krčí pěkně opravená roubenka a už jenom pár kroků a jsme u Koníčka. Zde nás překvapuje nával hostů. U cyklistických stojanů stojí nespočet kol a všechny stoly na zahrádce a většina stolů uvnitř je obsazena cyklisty, kteří se zřejmě z místního koupaliště vydali na jedno (dvě, tři, …) pivka.

Přisedáváme si k jednomu ze stolů na zahrádce (či spíše terase) a objednáváme Ryzáka, což je místní světlý ležák. Sladší sladové, ale zároveň výrazně chmelené pivo je celkem dobré, ač v tomto vedru se pije poněkud pomaleji (možná je to dobře, neb už jsme toho dnes vypili požehnaně). Trochu nás zamrzí lehčí podmíra, ale co už, při takovémto návalu a potřebě rychlého čepování se halt občas stane. Jelikož je Koníček již poslední občerstvovací zastávka tento den, objednáváme si i něco k jídlu. Marley si vybírá topinku s kuřecími játry, která celkem ujde, já si dávám nakládaný hermelín, který je naprosto nenaložený, skoro se zdá, že je pouze vymáchaný v oleji. Škoda. Jako další pivo na našem stole končí polotmavý speciál Grošák a tmavý ležák Vraník. Tentokrát už je u Vraníka podmíra do očí dosti bijící. Piva nejsou špatná a pijí se celkem dobře. Na cestu si ještě kupujeme PET lahev s Vraníkem a vracíme se zpět na malé nádražíčko, kde chytáme poslední vlak do Frýdku-Místku.

Odtud už jsme odkázáni na přesun dvojkou. Je tma a vedro už není tak ubíjející jako přes den, takže máme v plánu urazit po modré turistické značce pěkných pár kilometrů s čelovkami. U vodní nádrže Olejšná nás však přepadá vichr a na obzoru se začíná nebezpečně blýskat. Kousek za kempem tedy raději stavíme stan a s PETkou Koníčka pozorujeme hru blesků nad vodou až do chvíle, kdy nás první kapky deště zaženou pod ochranu stanu. Zítra je taky den a do neděle na naši návštěvu čeká ještě celá řada restauračních pivovarů… ale o tom zase příště.

Sledujte Pivníky

Hledat piva, články, pivovary…

Nejnovější alba v galerii