Bavorsko na kole podruhé, den 11. - Nepivní bonus

sepsala Bludice

16. června 2015 v 10:09

Po sérii článků věnované našemu loňskému pivnímu putování přidáváme ještě cestovatelský nepivní bonus. Kdo se tedy zajímá pouze o pivo, nechť dále nečte :)

Náš zážitek s Českými dráhami (na kterém se podílely i Německé dráhy)… Aneb, to nevymyslíš: Naplánovali jsme si odjezd z Norimberku v 17:46. Na přestup ve Schwandorfu na poslední vlak směr Praha máme 20 minut. Vlak z Norimberku je ale brutálně zpožděný, na trati došlo k nějaké nehodě, vezou nás úplně jinou trasou. Do Schwandorfu dojíždíme se zpožděním 40 minut, už jsme smíření, že nám nejspíš Expres do Prahy ujel (v německých vlacích často průvodčí nechodí, takže ani není koho se zeptat), ale při příjezdu nás čeká milé překvapení. Náš Expres stále stojí na nástupišti. Že by rozumně čekal na poslední přípoj z Norimberku (což je vlastně ještě jeden vlak po tom našem) v souvislosti s velmi nestandardní dopravní situací na německém území? Sprintujeme na nástupiště, málem cestou vypustíme duši při vláčení kol po schodech, dobíháme k Expresu a natahujeme se na dveře, téměř se jich již dotýkáme, když se náhle Expres rozjíždí a za zoufalého křiku několika přestupujících vesele mizí v dáli. Asi patnáct lidí zůstává stát na nástupišti a nevěří svým očím.

Následuje zbytečné obcházení nádraží a hledání nějaké kompetentní osoby, která by nám všem poradila, co máme teď dělat. Nakonec se nás ujímá zaměstnanec železnic, který zdůrazňuje, že nemá s DB ani ČD nic společného. Po několika telefonátech zjišťujeme, že se můžeme nechat ubytovat ve Furthu v hotelu, ale DB nám zřejmě ubytování neproplatí, neb máme „cheap one“ jízdenku (Bayern-Böhmen-Ticket).

Rozhodujeme se, že pojedeme do Furthu a přesuneme se na kolech z Furthu do Domažlic, kde nám ve 3:37 ráno jede osobák do Plzně. Cestou na kolech brutálně zmokneme a strávíme romantickou půl hodinu klepáním se pod přístřeškem na kopci kdesi na hranicích, zatímco nad okolními kopci létají blesky a z nebe tečou proudy vody.

V jednu jsme v Domažlicích, ve 3:25 otvírají na nádraží pokladnu. Tam nám paní pokladní na náš dotaz, jak máme postupovat dál s lístky (máme Bayern-Böhmen-Ticket, který platil do 3 do rána a včasnou jízdenku z Plzně do Prahy, na kterou musíte nastoupit do vlaku v den začátku platnosti a poté platí dalších 24 hodin druhý den, plus povinnou mezinárodní rezervaci na kolo do Expresu, který nám vzal roha před nosem ve Schwandorfu), odpoví, že netuší, jak celou situaci řešit, a že se máme domluvit s průvodčími. Kupujeme tedy alespoň další povinnou rezervaci na kolo do rychlíku z Plzně do Prahy (ještěže tak).

V Domažlicích nasedáme do osobáku s rozšířenou přepravou jízdních kol a paní průvodčí nám oznamuje, že na trati je výluka a mezi Staňkovem a Holýšovem budeme přepraveni autobusem… Jestli nám ale vezmou kola, netuší. WTF? Naštěstí po nás aspoň nechce zaplatit nový lístek a uzná nám teď už propadlého Bayerna. Ve Staňkově nás vyskládají z vlaku a s velkými problémy se nám podaří nasoukat 3 kola do kufru staré Karosy (ve vlaku s námi jel ještě jeden další cyklista). Všechny brašny samozřejmě musíme v kvaltu z kol sundavat, zatímco nás řidič komanduje, že si máme pospíšit. V Holýšově se situace opakuje, vyndat kola z kufru, za běhu naskládávat brašny a přeběhnout ke starému vlaku, který (překvapení) nemá prostory pro přepravu kol. Uštvaně soukáme těžká kola po vysokých schodech do vagónu. Na sundání brašen a nastoupení v klidu, není čas, musí se jet dál. Už teď má vlak slušné zpoždění.

Ptáme se průvodčí, zda stihneme rychlík v Plzni a dostává se nám odpovědi, že bychom mohli. Ve vlaku se navíc objevuje druhá průvodčí, která by prý s námi měla jet rychlíkem do Prahy. Společně s původní průvodčí s ní konzultujeme naši situaci. Na rozdíl od té první, která je alespoň ochotná a snaží se nám i přes překážky, které nám ČD kladou, co nejvíce pomáhat, druhá se tváří, že jí můžeme vlézt na hřbet, ještě si ověřuje, že nemáme koupenou jízdenku na rychlík z Plzně a praví, že se to pak ve vlaku nějak vyřeší.

V Plzni stíháme rychlík do Prahy na poslední chvíli. Uřícení s naloženými koly probíháme kolem druhé průvodčí, se kterou se již známe (asi zde figuruje pouze jako cestující) a další nové, která má zřejmě na starosti rychlík Praha – Plzeň. Tato nová dáma na nás křičí, zda máme koupenou povinnou rezervaci. Odpovídáme, že ano, a pokračujeme dál po nástupišti až do prvního vagónu pro kola. Na sundavání tašek není čas, takže těžká kola rveme opět plně naložená po vysokých schodech a jen co je naložíme, zavírají se dveře a vlak vyráží. Vyčerpaně popadáme dech a stavíme kola do držáků. Jsme ve vlaku jediní cyklisté. 

Na popadnutí dechu ale mnoho času nemáme. Okamžitě nastoupí nová průvodčí a začne na nás řvát, že jestli nemáme povinnou rezervaci, tak si na příští stanici vystoupíme. Nechápeme. Opakujeme, že rezervaci máme. „Okamžitě mi ji ukažte!“ ona na to. „Kolegyně mě informovala, že žádné jízdenky nemáte!“ Lovíme v kapsách lístek s rezervací kol a předkládáme jí ho ke kontrole. Zdá se, že jsme jí právě zkazili ráno. Naštěstí si alespoň všimne toho, že na rezervaci jsou čísla 105 a 106 a my jsme v oddílu s čísly do stovky. „A nemůžeme kola nechat tady?“ Když jsme jeli stejným vlakem z Prahy, tak nám pan průvodčí poté, kdy jsme kola náročně přesunuli mezi oddíly, říkal, že jsme je nemuseli tahat, ve vlaku je přece míst na kola dost. Nyní jsme v celém vlaku s koly sami, ale herdekbaba trvá na svém, takže musíme kola procpat úzkou uličkou kolem kupé do druhého oddílu. Sundaváme brašny, stavíme kola a přivazujeme je tak, aby pevně stála v držácích. Místa, na která máme rezervaci k sezení (stejná čísla jako na kola) jsou obsazena. Nemáme sílu to řešit a sedáme si na jiná místa v kupé (herdekbaba nám nařídila, že jinam nemůžeme, ač je vlak téměř prázdný).

Vyčerpaní usedáme na místa, když tu za chvilku se objeví herdekbaba a požaduje jízdenky. Vysvětlujeme jí naši situaci. Přistupuje k ní opravdu lidsky: „To je váš problém.“ Prý si můžeme zažádat o vrácení ceny jízdenky, kterou jsme měli zakoupenou na ujetý vlak na reklamacích ČD, ale budeme k tomu potřebovat potvrzení, že nám vlak opravdu ujel a předchozí vlak měl zpoždění. Když jí vysvětlujeme, že toto potvrzení nemáme a ani mít nemůžeme, protože ve Schwandorfu na nádraží nikdo nebyl a ve vlaku DB se vůbec nepohyboval průvodčí, dozvídáme se, že to není její starost. Teď jí musíme zaplatit jízdenku, tu propadlou se pak můžeme pokusit vyreklamovat. Propadlá jízdenka byla včasná jízdenka za 190 Kč pro oba, teď nám herdekbaba naúčtuje 140 Kč za každého… 100 Kč jízdenka (původně nám chtěla za každou cenu prodat nejdražší základní jízdenku za 120 Kč, ale to jí asi systém nepovolil) a 40 Kč za každého ještě manipulační příplatek za to, že si kupujeme jízdenku ve vlaku (děkujeme slečně v okýnku v Domažlicích, že nám tak dobře poradila, že bude nejlépe domluvit se s průvodčím ve vlaku). Celkem za to, že nám ČD vzaly roha před nosem ve Schwandorfu a zajistily nám zajímavé zážitky na celou noc si tedy ve výsledku připlácíme dalších 350 Kč k již zaplacenému jízdnému. Ale samozřejmě si můžeme zkusit vyreklamovat vrácení ceny včasné jízdenky za vlak, který nám ujel (tedy 190 Kč), nicméně podle pravidel ČD i DB bychom dostali prdlajz. O tom, že bychom měli nárok na vrácení peněz za propadlou mezinárodní rezervaci na kolo za 168 Kč, si zřejmě můžeme nechat pouze zdát. Jsme hotoví a Marley vypadá, že bábu každou chvíli zabije. Ta naštěstí odchází, ale během minuty je zpátky. „Ta kola si okamžitě pověste na háky!“ rozkazuje Frau Gestapo. Odděláváme řetěz a Marley s ním ve vzteku práskne o zem. „Ještě jednou a vyhodím vás za nevhodné chování!“, vříská průvodčí. Namáhavě věšíme kola na háky a Marley se ptá báby, jak se jmenuje. Odmítá mu to říct, takže si alespoň opisuje číslo její průkazky, kterou má připíchnutou na košili. „Pokud budete podávat stížnost, odnese to moje kolegyně, která vás v minulém vlaku nechala jet zadarmo. Strhnou jí 500 Kč z platu," konstatuje herdekbaba (zřejmě ji o tom, že jsme jízdenku v minulém vlaku nemuseli platit, informovala její stejně příjemná kamarádka) a vítězoslavně odplouvá do hlubin rychlíku.

My nakonec dorážíme do Prahy o osm hodin později (krásně strávená noc), s 23 km v nohách na kole navíc a o 350 Kč chudší. Na druhou stranu, jak pravil jeden náš kamarád: „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný!“

Sledujte Pivníky

Hledat piva, články, pivovary…

Nově navštívěné hospody

Nejnovější alba v galerii