Vánoční a postní Spektakulator

Nedávno jsme si zakoupili láhev Spektakulatora světlého weizendoppelbocku z pivovárku Jodlbauer. Původní plán byl pivo uskladnit do sklepa na dozrání a uležení, ale při zapisování do Excelu (nezbytný pomocník pivníka – soubor pivnisklep.xls :)) jsme zjistili, že ve sklepě již jeden Spektakulator stojí… Úplně jsme jej přehlídli a pivo bylo doslova zralé na vypití (téměř dva týdny po datu minimální spotřeby). Rozhodli jsme se otevřít obě lahve a porovnat nezralého mladíka pocházejícího z postní várky se zralým starším pánem, který byl v prodeji před Vánoci. Výsledek nebyl ničím překvapující. Vliv uskladnění na senzorické vlastnosti weizenbocků je obecně známý… viz také článek z loňské degustace tohoto stylu. Přesto mě překvapilo jak moc se od sebe tyto dvě verze lišily.

Již vzhledově byl mezi pivy menší rozdíl. Vánoční uleželý Spektakulator byl při nalévání téměř čirý a nebýt kvasnic usazených na dně lahve, bylo by pivo zakalené minimálně. Také barva byla o něco tmavší, než u mladého.

Ve vůni byl rozdíl ještě výraznější. Mladý Spektakulator se projevoval výrazně pšeničnými chlebovými tóny, ba dokonce i lehce obilnými a kyselejší citronovou vůní, zatímco vůně banánů a hřebíčku typická pro bavorská pšeničná piva byla méně výrazná. Starý a uleželý vzorek byl výrazně banánový (vůně připomínající přezrálé banány), dále se ve vůni výrazněji projevovaly žvýkačkové tóny, dokonce i něco málo lesního ovoce, či jahod, citrony a hřebíček. Pšeničné a chlebové tóny byly ve vůni lehce patrné, ale nijak výrazné.

Velký rozdíl byl i v řízu. U starého kousku byl říz nižší až střední a celkově bylo pivo uhlazenější. U mladíka byl říz výrazný, živý a pivo bylo celkově výrazně šumivé.

V chuti byly podobné rozdíly jako ve vůni. Starý pán byl sladší s pšeničným základem, banánovou, dokonce i jakoby pomerančovou, lehce nakyslou a hřebíčkovou chutí. Chlebové tóny se v chuti projevovaly, ale byly spíš takovou základnou pro výrazně ovocně esterové a kořeněné tóny. Na závěr kořeněná tečka a dlouhé doznívání chlebových tónů, banánů a pomerančů. Mlaďoch byl výrazněji sladový a pšeničný s kyselejšími citronovými tóny a velmi lehce a nenápadně banánový a hřebíčkový. Doznívání bylo především pšeničné a chlebové bez ovocných esterových tónů.

Rozdíl mezi uleželým a mladým Spektakulatorem byl vskutku výrazný. Těžko říct, nakolik se na něm podepsala i skutečnost, že se jednalo o dvě různé várky. Každopádně ani sama nedokáži říct, která verze mi chutnala víc. Mlaďoch byl příjemně osvěžující, pěkně šumivý a pitelnější. Starouš sladší, komplexnější a zajímavější.

Obecně se říká, že weizenbocky by měly mít čas dozrát, zatímco klasické slabší bavorské pšenice by se měly pít co nejdříve a nejčerstvější. Každopádně i klasická pšeničná piva se mohou rozvinout do mnohem komplexnějších a zajímavějších chutí. Obzvláště ty, které jsou výrobcem označené jako Original Flaschengärung. Občas jsme si takto kupovali „prošlé“ (těsně před, nebo po datu minimální trvanlivost) zlevněné pšenice v Pivní rozmanitosti, či Pivotéce Zlých časů a často to byly velmi zajímavé kousky.

Těžko jest tedy hodnotit takováto piva… Podobné změny k lepšímu, či k horšímu (ležáky radši „dozrávat“ nezkoušejte :)) při skladování prostě prodělává většina piv s výjimkou pasterizovaných mrtvol. U běžných pšeničných piv jsou tyto změny velmi rychlé, často jim stačí několik málo měsíců, aby dozrály. U weizenbocků je již doba zrání o něco delší. Například taková Schwarze Kuni je prý nejzajímavější jeden rok po uplynutí data minimální trvanlivost. Samostatnou kapitolou jsou silná piva jako imperial stouty, barleywines, Belgian Strong Ale a podobně, či kyselá piva jako gueuze, která mohou zrát mnoho a mnoho let podobně jako dobrá vína. V Anglii bylo dokonce zvykem při narození syna uvařit várku silného piva, které pak zrálo osmnáct let až do dosažení chlapcovi dospělosti. Při osmnáctých narozeninách bylo naraženo a společnými silami vypito na zdraví oslavence.

Důležité je při skladování všech piv pamatovat na to, že musí být uložena v tmavém prostředí s pokud možno co nejméně kolísající teplotou. Jako optimální teplota pro skladování většiny piv se uvádí přibližně 13°C (u silnějších piv může být vyšší, u pšenic a slabších piv by měla být o něco nižší).