Pár dojmů z Vinohradského pivovaru

Před dvěma týdny jsme tu psali o otevíračce pivovaru Kolčavka a nyní tu máme další pražský pivovar – ten Vinohradský. Najdete ho kousek od zastávky Orionka.

Práce na pivovaru započaly před necelými dvěma lety (v lednu 2013), v prostorách, které dříve obýval klub Hoo Doo a pivotéka Pivní rozmanitost (ta se přesunula do vyšších pater a v příštích týdnech se bude stěhovat zase jinam). V této budově se dříve nacházela spilka Měšťanského pivovaru a vařilo se zde Velkopražské pivo, tuto ochranou známku ale momentálně vlastní blízký osobitý podnik Pivo a párek.  Vinohradský pivovar měl být dle původních plánů zřejmě dokončen tentýž rok (soudě dle nápisu „obnoven 2013“ na logu pivovaru), ale otevření se postupně odkládalo, podnik nakonec otevřel dveře veřejnosti až letos 20. října, bohužel ale bez vlastního piva. To se na čep dostalo nyní, minulý pátek navečer. Vzhledem k tomu, že zatím je k dispozici jen jeden druh piva a varna má objem 25 hektolitrů, tak vypití piva nehrozilo, nebylo kam spěchat a do pivovaru jsme zašli v klidnější sobotní odpoledne.

Temné, členité a osobité prostory Hoo Doo a Pivní rozmanitosti jsou ty tam. Nyní je to zde jednoduché, prosvětlené, moderní. Restaurace je rozdělena na dvě části, horní a dolní, každá má svoji vlastní obsluhu i výčep.  Průzory ve zdi lze zejména z vrchní části pozorovat pivovar samotný, například hezkou měděnou varnu (hromady pytlů se sladem od Weyermanna asi většinu lidí tak moc vzrušovat nebudou).

Na čepu je domácí Vinohradský ležák, světlá dvanáctka. Pivo od pohledu nevypadalo příliš vábně – bylo dosti zakalené, to většinou u ležáků nevěstí nic dobrého. Vůni mělo ale nadmíru zajímavou – osobitě bylinnou, připomínalo kopřivy, čerstvé bylinky, jinak bylo docela příjemně sladové. V chuti už ale tolik nenadchlo, bylo celkem hutné, se spíše nižším řízem, ale i tak nás docela bavilo. Nicméně dopít jeden půllitr se neukázalo úplně nejsnadnější, na další jsme už chuť neměli.

 Zkusili jsme tedy i druhé pivo na čepu, dvanáctku z Valašského Meziříčí. Přemýšleli jsme, jestli jde o pivo Bon, obsluha nám tvrdila, že nikoliv. Dle kolem projíždějícího sudu jsme ale odhalili, že to Bon skutečně je. Byl to celkem pitelný světlý ležák, jen to máslíčko nás trochu rušilo. Z piva tedy zatím žádné velké nadšení.

Co zde vypadá dobře, je jídlo – zajímavá denní meníčka, špatně nevypadají ani klasická jídla. Dle Honzy Čeřovského z Jižního Svahu (který hned vedle pivovaru bydlí – to bychom chtěli mít taky :) se zde vaří velmi dobře a jemu v tomto docela věříme.  My jsme zkusili jen něco na chuť, výtečný čokoládový dortík.

Zatím nám Vinohradský pivovar přijde jako nadějný podnik. Ještě by to chtělo trošku doladit pivo, my bychom sem na to aktuální moc často nechodili. Určitě sem v budoucnu skočíme na oběd či večeři, třeba se zde mezitím na čepu objeví i nějaký další domácí kousek.