Pivní výlet v Ústí a Litoměřicích - Na Rychtě, Koliba, Labuť

Velikonoční počasí nebylo takové, v jaké jsme doufali, takže jsme na poslední chvíli museli vyměnit plánovaný pivní cyklovýlet za pivní výlet pěší. Jako cílovou destinaci jsme zvolili Ústí nad Labem a Litoměřice.

Do Ústí vyrážíme chvilku před polednem rychlíkem z Pražského hlavního nádraží a na místo určení dorážíme před jednou hodinou. Pivovar Na Rychtě se nachází kousek od nádraží a my jej nalézáme poměrně snadno. Uvnitř vypadá pivovar velmi pěkně a přes rozsáhlý prostor, který určitě pojme mnoho žíznivých pivařů, i dosti útulně. Stěny jsou obložené dřevem, z masivního dřeva jsou i stoly a židle a mě hned po příchodu upoutala velká prosklená okna a dveře do zahrádky, na které musí být v létě příjemné posezení. Na druhé straně velké místnosti se nachází měděná varna a přímo uprostřed výčep s barem. Celá tato velká místnost je však pouze kuřácká. Mnohem menší nekuřácká místnost se nalézá vzadu za varnou a od kuřáckého prostoru je velmi dobře oddělena delší chodbičkou.

Protože jsme od rána ještě nejedli, objednáváme si něco na zub. Volíme jídla z denní nabídky. Všechna jsou dobrá a za příznivou cenu. Spokojenost :) Místní piva jsou také dobrá, či lehce nadpůrměrná. Pánům pivníkům celkem zachutnal polotmavý Vojtěch. Já si z místních piv vybrala k ochutnání pšeničnou Ústeckou Rychtářku, ze které se vyklubal spodně kvašený pšeničný ležák s třetinovým podílem pšeničného sladu. Nicméně to byl ležák dobře pitelný a osvěžující. Marley volí světlý ležák Mazel, Bořík zkouší ještě ochucenou polotmavou Brusinku. A já na závěr volím tmavý ležák Prokop z hostujícího Zámeckého pivovaru Chyše. Vydařený tmavý ležák laděný do kávových a lehce pražených tónů.

Ústecký pivovar Na Rychtě určitě doporučujeme k návštěvě. Pokud někdy budete mít cestu vlakem přes Ústí, stačí vystoupit a z vlakového nádraží je to, co by kamenem dohodil.

Z pivovaru Na Rychtě se přesouváme na vlakové nádraží Ústí nad Labem západ. I to je z pivovaru poměrně blízko. Odtud nám jede rychlík do Litoměřic, kde máme v plánu návštěvu dvou dalších pivovarů.

Tím prvním je pivovar Koliba, který byl otevřen v září minulého roku. Koliba se nachází na kraji výstaviště Zahrada Čech a ukazuje se, že dostat se dovnitř do restaurace je tak trochu kvíz. Dveře do restaurace přístupné z vnějšku výstaviště jsou totiž zavřené a přestože podle webových stránek má být otevřeno, je uvnitř tma a ticho. Hlídač u vchodu do výstaviště nám radí, abychom prošli vchodem do hotelu Koliba. V recepci však nikdo není a tak chvilku trochu zmateně pobíháme po okolí, až se nás ujímá domorodec, který nás bludištěm hotelových chodeb provede až do druhé restaurace, která je přístupná pouze z výstaviště. Zde však mají v nabídce pouze jedno z místních piv – světlý ležák. Velmi příjemná servírka nám však za chvilku přijde oznámit, že za půl hodinky otevírají druhou restauraci, kde mají na čepu i další piva.

Druhá restaurace a zřejmě skutečná restaurace Koliba je o poznání útulnější a zajímavější, než první prostor, který je evidentně určený především pro návštěvníky výstaviště, kteří sem mohou zaskočit na oběd. Koliba je tvořená jednou místností s velmi vysokým stropem. Podle popelníků na stolech je celá tato místnost kuřácká, ač dle webových stránek by zde měl být někde i oddělený nekuřácký salónek. Ten nehledáme, neb jsme v restauraci téměř sami. V zadní části místnosti se nachází malá měděná varna (prý 200l), ve které sládek zrovna vaří novou várku piva. Ochutnáváme další pivo z místní nabídky – polotmavý ležák. Ten mi chutná mnohem více, než ležák světlý. Příjemně sladový s tóny chlebové kůrky a příjemným dlouhým dozníváním. Vydařené. Pánové ještě zkouší místní ochucená piva (trpký pomeranč a višeň). Já si je však s klidným srdcem nechám ujít. Bořík si dává odpolední hovězí guláš. Dle jeho slov celkem dobré jídlo, ač knedlíky jako domácí nevypadají :)

Z Koliby se samospádem z kopce vracíme do centra Litoměřic a naše kroky míří do minipivovaru Labuť. Ten se nachází blízko Mírového náměstí a je to do něj kousek z vlakového i autobusového nádraží. Prostředí je pěkné tvořené podzemní místností s cihlovými zdmi. Velmi útulné a takové čistě jednoduché. Nevýhodou je ovšem to, že oddělení kuřácké a nekuřácké části je velmi kosmetické. Hostů zde pravda mnoho není. Kromě nás je obsazený pouze jeden stůl v kuřácké části, který však zvládá celý prostor zakouřit poměrně úspěšně. Nahoře nad restaurací je velmi pěkná zahrádka i se stojany na kola. Zdá se, že restaurace je cyklistům nakloněna. K jídlu zde mají v nabídce bohužel pouze chuťovky k pivu.

Z nabídky si vybíráme každý jedno pivo. Nejhůře je na tom Bořík. Polotmavý leŽák se opravdu nevydařil. Pivo je dosti nepitelné. Marley volí světlý leŽák, který jsme již kdysi ochutnali ve Zlých časech. Tehdy mi pivo i přes lehce ovocné esterové tóny, chutnalo. I tentokrát je to pivo poměrně pitelné, jen vůně je méně příjemná s kovovým nádechem. Já si z nabídky vybírám nejlákavěji znějící světlý Bock, který je však pro mě celkem zklamáním. Nejenom, že bock viděl pouze z rychlíku (což by mi mohlo být celkem ukradené, pokud by pivo bylo dobré), není to ani nijak zajímavé pivo. Výrazně kvasničné, což by nevadilo, ale téměř bez jakéhokoliv doznívání. Nu, nezaujalo. Návštěva minipivovaru Labuť byla tedy spíše zklamáním, ale myslím, že se sem ještě někdy podíváme. Dobrý světlý leŽák svědčí o tom, že zde pivo vaří s cílem uvařit poctivý a dobrý produkt. A jak jsem již psala, zahrádka vypadá lákavě.