V neděli ráno si můžeme přispat. Máme v plánu zaskočit zpět do Neuhasu na snídani a Zoiglstube otevírají až v deset hodin. Máme na výběr ze dvou dle Zoiglkalendáře otevřených podniků, Bahlera a Schoilmichla. Po chvíli přemýšlení se rozhodujeme zaskočit k Bahlerovi. Vydáváme se přes uklizený Marketplatz… Žasneme, jak to zde stihli přes noc tak pečlivě uklidnit. Když jsme náměstíčko opouštěli, bylo plné nepořádku, střepů a rozbitých půllitrů. Teď by již málokdo poznal, že se zde den předtím konala nějaká masová akce.
Jen u Bahlera na dvorku se jakožto pozůstatek festivalu stále vznáší pach grilovaných makrel. Uvnitř sedí skupinka lidí konzumující lákavě vypadající snídani. Usadíme se ke stolu a těšíme se, že si dáme taky. Paní domácí nás však vyvede z omylu. Vysvětlí nám, že nám může nabídnout pouze nápoje, jídlo ale ne. U Zoiglstube nevídané. Prý máme zajít do hotelu Zum Waldnaabtal. Do hotelu? To určitě!
Poděkujeme a zamíříme ke Schoilmichlovi. Uvnitř sedí pouze dva štamgasti a u nich pan majitel Zoiglstube osobně. Svérázný pán, který mluví tak hutný nářečím, že mu mají problémy rozumět i Němci. Ale také hrozně milý a ochotný. Zařídí nám chutné kafe a něco k zakousnutí a natočí dobrý Zoigl. A také s námi poklábosí. To, že mu prakticky nerozumíme, jej příliš netrápí. Vysvětlí nám, že včera byl v Neuhasu Kommunbräu Tag, což byla podle jeho názoru „Katastrofen“. Celkem tomu rozumíme. Také jsme tuto masovou akci spíše protrpěli a až teď si užíváme příjemného poklidu nedělního rána v Zoiglstube.
Rozloučíme se s panem domácím a štamgasty a vyrážíme dál. Cesta nás vede po nám již známé trase podél říčky Waldnaab, malebným údolím a krásnou krajinou. Listy na stromech už začínají zlátnout, ale mírné počasí ještě vybízí k výletům, takže cestou potkáváme několik výletníků a cyklistů. Cesta nám pěkně ubíhá a za chvíli sjíždíme z kopce do Falkenbergu. Pěkného městečka se strohým kouzelným hradem tyčícím se na vysoké skále přímo nad místním komunálním pivovarem. Co se týče počtu Zoiglstube, tak Neuhaus i Windischeschenbach blízký Falkenberg poráží, co se týče prostředí, tak u nás naopak vede Falkenberg.
Dnes má Zoigl směnu Wolfadl, malý Zoiglstube nacházející se ve starém krásně opraveném kamenném domě, s malou zahrádku shlížející na silnici, po které přijíždíme. Pan domácí a několik místních nás pozoruje ostřížím zrakem. Když zjistí, že kolem bez zastávky neprojedeme a zastavujeme se na pivo, zdají se být spokojeni. Nejsme tu jediní cyklisté, kromě nás je zde ještě skupinka čtyř veselých chlapíků, ze kterých se navíc vyklubou také Češi. Včera prý přijeli z Aše na festival do Neuhausu a dnes opět jedou zpátky. Sympatičtí chlapi, se kterými trochu pokecáme o bavorských pivních zážitcích a zdrbneme české pivaře.
Ale zpět k Wolfadlovi. Dáváme si zde samozřejmě místní Zoigl. Ten nám chutná mnohem víc než, když jsme zde byli minule. Hodně sladový, s lehkým ovocným nádechem, jemný, čerstvý a skvěle pitelný. K tomu si dáváme na zub obložený talíř s hromadou výborných uzenin a dalších produktů řeznictví. Cena Zoiglu je zde nejnižší, s jakou jsme se setkali. Za 1,50 Euro je to krádež za bílého dne.
Zatímco v poklidu popíjíme na zahrádce, začíná pršet. Nejdříve zlehka, za chvíli se ale rozprší nepříjemně. Trochu jsme s deštěm vzhledem k předpovědi počítali, ale i tak nás to příliš nepotěší. Prakticky celou cestu z Falkenbergu do Mitterteichu mokneme.
Mitterteich je ospalé městečko. Ze všech měst, kde můžete ochutnat Zoigl, je Mitterteich pro Čechy asi nejlépe dostupný. Z Chebu je to sem na kole asi hodinka pohodlné jízdy. V městečku jsou tři Zoiglstube a pivovarská hospoda pivovaru Hösl, která funguje na principu „založili si hospodu, ale chodili jim tam lidi“. Již potřetí jsme se pokusili tento podnik navštívit a již potřetí nás poslali do háje s tím, že pivo nám natočí pouze pokud si dáme jídlo. Nakašlat, jde se vedle na Zoigl.
Dnes má otevřeno Zoiglbauer, který se nachází přímo v centru na kostelním náměstí. Uvnitř je prázdno a za celou dobu, co zde posedíme, se neobjeví ani jeden další host. Jsme tu jenom my a paní domácí rolující příbory do ubrousků. Zřejmě sem občas zavírají i nějací ti hosté na něco k snědku. Místní Zoigl je nic moc. Plný kvasnic, méně příjemně karamelkový a jablečný. Ale jídlo je celkem fajn. Dáváme si oblíbené falcké smažené bramborové placky s brusinkovým džemem a brambory s tvarohem. Už jsme si prostě potřebovali odpočinout od těch uzeninových Tellerů.
Z Mitterteichu nás cesta vede do Waldsassenu. Už žádná projížděla pěknou přírodou. Cyklostezka vede podél frekventované silnice. Ale aspoň to v tom dešti odsejpá. Waldsassen je ještě mrtvější než Mitterteichu. Neděle odpoledne, ale všechny hospody otevírají až k večeru. V tomto městě se nikdy moc dlouho neohřejeme. Pokračujeme bez zastávky dál do Chebu.
Cyklostezka nás vede přes Egerteich, za kterým nás navádí na krásnou, ale krátkou trasu po bývalé trati, aby nás na začátku Chebu dovedla na nedokončený úsek, kde si vyklepeme všechny kosti a nakonec úspěšně dorážíme až na nádraží. Do odjezdu našeho vlaku máme rezervu hodinu a půl. To nám vyhovuje. Už se stává takovou pěknou tradicí, že naše výlety do Bavorska zakončujeme v Chebu v restauraci Arowana nad točeným kynšperským Zajícem a slušným vietnamských jídlem.
Více fotek najdete v naší fotogalerii Cestou na (a z) Tag der Neuhauser Kommunbrauer.
