První květnový prodloužený víkend pokračuje pondělním ránem na ubytovně v Liberci. Dáváme si rychlé kafe, balíme a vyrážíme na autobus směr Turnov, kde přesedáme do autobusu směr Vrchlabí, rozcestí Strážné, což je zastávka, která se nachází hned vedle Pivovarské Bašty Vrchlabí.
Je poledne a restaurace zeje prázdnotou. Pár lidí sedí venku na zahrádce, ale uvnitř jsme sami. Konečně si dáváme po dvou dnech své první skutečné jídlo (to jest krmě na talíři, která je teplá a jí se příborem). Já volím smažené žampiony za 76 Kč, Marley svíčkovou za 99Kč. Jídlo je dobré a za přijatelnou cenu. Ochutnáváme místního tmavého Medvěda, který mi velmi chutná. Je to můj oblíbený styl tmavého piva, s kávovými a čokoládovými tóny a jemným řízem. Pivo není sladké a je velmi pitelné. Marley si objednává světlý ležák, který již má bohužel své nejlepší dny za sebou. Ze zvědavosti zkoušíme ještě ochucená piva s příchutí medu a třešní, která nejsou žádný zázrak. Prostě klasická extraktem ochucená piva.
Při odchodu z pivovaru si ještě fotím vývěsní štít, načež jsme odchyceni místním domorodcem s dotazem, zda chceme vidět sklep. Proč ne? Autobus nám jede až za dlouho a další prostory pivovaru si prohlédneme rádi. Ve sklepě se nás ujímá mladý sládek, který zrovna stáčí pivo do sudů. Dostáváme ochutnat nový světlý ležák přímo z tanku. Pivo je velmi dobré, velmi pitelné a o poznání lepší, než to, co jsme ochutnali v restauraci.
Dozvídáme se, že sládků se zde střídá hned několik. Všichni vaří nejen ve Vrchlabském pivovaru, ale také v pražských pivovarech Jihoměstském a U Bulovky. Ve Vrchlabí se vaří podle stejných receptur jako v Jihoměstském pivovaru. Světlý Medvěd by měl být shodný s Jihoměstským polotmavým ležákem (v Jihoměšťanu mě ten název polotmavý taky vždy mate, neb pivo má dosti světlou barvu :)) a tmavý Medvěd je tuším verze Jihoměstského tmavého ležáku (což je pivo, které si v Jihoměšťanu dávám nejčastěji a mám pro něj celkem slabost :)). Ochucená piva jsou ve Vrchlabí vyráběna z extraktů, z čehož sládci velkou radost nemají. Na druhou stranu návštěvníci tato piva pijí rádi a piva vyráběná z poctivých surovin by byla dražší a v této oblasti by se asi neprodala. Nicméně se také dozvídáme, že v Jihoměstském pivovaru k výrobě ochucených piv skutečně používají přírodní suroviny. Tak například k výrobě Holunder bieru byly skutečně použity květy černého bezu. Kapacita Vrchlabského pivovaru není plně využita (pokud se dobře pamatuji, tak pivovar jede na cca 20% až 30% své celkové kapacity). Ale občas se zde vaří piva i pro potřeby Jihoměstského pivovaru a Bulovky.
Po dopití vydařeného světlého Medvěda z tanku se loučíme se sympatickým sládkem a vyrážíme po červené turistické stezce, která lemuje břeh Labe a prochází centrem města (mimochodem velmi pěkná procházka) na autobusové nádraží a odsud malinkým autobusem do Dvora Králové nad Labem.
Ve Dvoře máme v plánu zaskočit na pivo do pivovaru Tambor. Před vraty pivovaru je totiž otevřena Pivovarská prodejna, která nabízí žíznivým návštěvníků točená piva. Přestože je ještě brzy odpoledne, prodejna je již nyní obsazena skupinkou pivem zmožených mužů. Není divu, velkou desítku si zde můžete dát za krásných 15 Kč. My si sedáme na velkou krytou a příjemnou zahrádku a dáváme si desítku a nefiltrovanou jedenáctku. Musím se přiznat, že v dobách minulých jsem si k pivům z pivovaru Tambor vytvořila poněkud odtažitý vztah. Od chvíle, kdy si kamarád dal Tambora v Kulovém blesku a pivo mělo tak intenzivní kovovou pachuť, že jej nebyl schopen nikdo vypít (a to už je co říct v kolektivu lidí, kteří dokázali společnými silami vypít i slavného Berounského Grizzlyho točeného v hospodách aliance P.I.V. začátkem října loňského roku :)) Od té chvíle jsem v Tamborovi kov cítila téměř kdykoliv, kdy jsem jej měla možnost ochutnat. Nefiltrovaná jedenáctka přímo pod komínem pivovaru byla však velmi pitelná a po jakékoliv nepříjemné pachuti ani památka. Ideální chutný ležák na zapití žízně. Marley pokračuje dvanáctkou, já si dávám tmavý speciál, který mi velmi zachutná. Pivo s nižším řízem, kávovými, čokoládovými a lehce praženými tóny. Malinko vyšší říz by mu slušel lépe, ale i takto je velmi (až nebezpečně) pitelné. Musím říci, že Tambor si u mě spravil reputaci. Opět se potvrzuje, že je mnohem lepší, když zajede pivař za pivem, než když jezdí pivo mnohakilometrové štreky za pivařem. Přímo pod komínem, čerstvé a dlouhým převážením neunavené pivo je prostě nejlepší :) Pokud budete mít cestu Přes Dvůr Králové, doporučujeme zaskočit na jednoho, dva, tři Tambory přímo do Pivovarské prodejny.
Loučíme se s Tamborem, ve kterém jsme strávili o něco více času, než bylo původně v plánu a vyrážíme na patnáctikilometrovou tůru do Miletína. Jelikož chceme stihnout ještě dnes ochutnat místní Miletínské pivo, je těch 15 km dosti krušných. Vyčerpáni dorážíme do Miletína před devátou hodinou a zamíříme do Sousedského domu, což je restaurace, ve které kromě Budvaru točí i místní pivo, a která se nachází přímo na náměstí. Restaurace už bohužel nevaří a tak naši večeři opět tvoří oblíbený nakládaný hermelín a jako bonus ještě jeden utopenec :) Miletínská piva jsou celkem dobrá. Mají zde na čepu Miletínsko Pytláka, který mi přijde už lehce unavený a polotmavého Miletínského Čáryfuka. Piva jsou fajn, takže si dáváme ještě jednoho Čáryfuka na cestu a s čelovkami vyrážíme do divočiny hledat vhodné místo k přespání. Míjíme kemp, kde probíhá halasná čarodějnicová párty, potkáváme několik opilců („Héle, tůristi ještě někam vyráží.“), vyděsí nás houkání poplašné sirény, kterou zřejmě někdo z opilců pustil a nakonec uléháme pár kilometrů za Miletínem na kraji lesa. Kocoura tentokrát na dobrou noc nemáme, takže si musíme vystačit s placatkou slivovice. Usínáme za zpěvů „Jede, jede mašinka, …“ od nedaleké čarodějnicové vatry a vstáváme za zvuků traktoru, který v úterní sváteční ráno orá pole vedle našeho útočiště.
Balíme a vyrážíme na naši poslední pouť do Hořic (prodejnu s hořickými trubičkami nikde nenacházíme) a na poslední chvíli chytáme vlak do Hradce Králové.
V Hradci si ukládáme zavazadla do úschovny na nádraží a vyrážíme do ulic města. Potkáváme hospůdku s Hradeckým Votrokem a rozhodujeme, že jej musíme ochutnat. Po ochutnání si reklamní slogan na toto pivo upravuji na: „Hradecký Votrok – jedenáctka, která vyděsí.“ Ale možná bylo jen ochutnané pivo v opravdu velmi špatné kondici.
Zamíříme také do známé Hradecké restaurace s rotačními pípami – Danup (poznámka – v březnu 2014 podnik ukončil svoji činnost). Hospůdka příliš nezaujala, ale být místní, asi bych sem občas na pivo zašla. Jen jídlo bych si tu určitě nedala. Ceny pokrmů (smažený eidam s přílohou za 125Kč) zdají se mi dosti přehnané.
Jelikož nás žádný další z místních podniků neoslovil, zaskočíme před otevřením restaurace U Kohouta ještě na jeden květináč Hoegaarden do místní Potrefené husy. Příliš pozdě pak objevujeme restauraci Pod Terasami, která nabízí na čepu snad všechna točená piva z pivovaru Primátor.
Poslední navštíveným podnikem v Hradci je příjemná restaurace U Kohouta, kde mají na čepu pivo Kohout vařené v místním pivovaru Kubík, které chceme ochutnat. Dále mají kromě výčepního Bernarda, jednáctky z Rohozce a Plzně také jeden kohoutek, na kterém se střídají piva z malých českých pivovárků. Zde si také dáváme konečně pořádné jídlo. V odpoledním vedru volím míchaný zeleninový salát s grilovaný kuřecím masem za 90 Kč. Velmi dobrá a poctivá krmě. Marley si vybírá chléb se škvarky za 25 Kč a obdrží tři pořádné krajíce chleba bohatě namazané sádlem se škvarky. U Kohouta určitě doporučujeme k návštěvě.
Najedení a spokojení se vracíme na nádraží, vyzvedáváme si bágly a vyrážíme vlakem směr Praha… A pivní pohádky je konec :)
