Minulý pátek a v sobotu proběhl na pražské Parukářce již třetí ročník pivního festivalu Žižkovské pivobraní. Před rokem pořádající Praha 3 vyvěsila seznam účastnících se pivovarů na web jen pár dní předem, tentokráte se s tím neobtěžovala vůbec. Ale akce byla minulý rok vesměs fajn, takže jsme neváhali, popadli pivní sklo a šli se na Parukářku podívat.
Parukářka je na pivní festivaly jako dělaná, člověk si sice musí trochu vyjít do kopce, ale bývá tu místa spousta a můžete se na dece rozvalit téměř kdekoliv. Na pódiu uprostřed mezi stánky stejně jako v předchozích letech hrály všemožné kapely, vesměs šlo o takovou tu jamajskou dechovku. Nu, dále od pódia to šlo přežít.
Se sklem to bylo stejně jako vloni, buď do vlastního, které jste si přinesli, nebo jste si zde mohli zakoupit pěkný festivalový bucláček za nějakých 60 korun, případně i sklenice s logem od přítomných pivovarů. Většina návštěvníků si ale se sklem hlavu nelámala a zvolila čepování piva do plastových kelímků. Trošku barbarské, ale nám systém vyhovoval, mohli jsme si svobodně zvolit sklo dle uvážení a druhu piva. Na vymývání tu byly přistaveny dvě cisterny, ale z nějakého důvodu se v průběhu večera rozbily a jejich kohouty byly zalepené. My naštěstí přišli vybaveni dostatkem domácí vody kohoutkové.
Co se občerstvení týká, bylo to zde krom jednoho stánku s uzenými pstruhy takové klasické české – všemožné nevábně vypadající klobásy, jakási jídelna se smažákem a gulášem, stánek s připálenými karbanátky („hamburgry“) či velmi oblíbené langoše, na které se z nepochopitelných důvodů stály kilometrové fronty. Prostě taková lidová akce.
Při našem příchodu v pátek kolem páté zde bylo ještě celkem prázdno, po šesté hodině ale začalo lidí přibývat a se pomalu začaly tvořit fronty. A v osm to už bylo hodně tragické, na pivo člověk čekal ve frontě i více než čtvrt hodiny. Bořík sem zaskočil v sobotu ve čtyři a fronty prý též byly úděsné, takže festival brzy opustil.
Se svými pivy sem přijelo třicet minipivovarů, většina z nich měla na čepu tři či více druhů piva. Letos se bohužel neúčastnil nikdo ze zahraničí, což nás celkem mrzelo – vloni dokázal famózní AleBrowar festival hodně pozvednout. Ceny byly příjemné, 20 až 30 korun za třetinku, dle pivovaru a typu piva, půllitry vycházely ještě výhodněji.
Z počátku jsme se vrhli na slabší výčepní piva a ležáky. Byl zde například mikulovský Mamut, docela vzácnost – toho jsme mimo Moravu ještě nepotkali. Zkusili jsme jeho světlou desítku, sladové a nasládlé pivo, lehce karamelkové a chmelově kořenité i bylinné, trochu ovocné. Takové osobité, ale celkem pitelné.
Dali jsme si jedenáctku od Mordýře z Dolních Ředic, od něj jsme v minulosti měli dva fajn ejly. Pivo to bylo obilně sladové, chmelově kořenité, lehce karamelkové, s tóny citrusů a broskví. Zajímavé, ale užilo by ještě nějaké doladění.
Na festivalu se objevilo i několik novějších pivovarů, jako například Lounský žejdlík. Jeho pivo jsme ještě nepili, takže to byl krok do neznáma. Světlý ležák (jedenáctka) byl hodně osobitý, kořenitě a trávově chmelový, nakyslý s tóny zkvašených jablek. V doznívání se přidávaly ještě octové tóny… zkrátka a dobře téměř nepitelné pivo. Ale to se jednou za čas bohužel stane i v lepších pivovarech, takže jsme Žejdlíkovi dali ještě šanci a později jsme otestovali jeho polotmavou třináctku. Byla opět kořenitá a trávová, celkem výrazné byly v chuti i vůni tóny zelených jablek, byla i lehce kyselá a svíravá. Možná o trošku lepší než světlá jedenáctka, ale též na hranici pitelnosti. Na další piva tohoto „pivovaru“, polotmavou patnáctku a višňové pivo, jsme už opravdu sílu neměli.
Brněnský pivovar U Richarda přivezl svoji novou polotmavou devítku. Hodně sladové pivko s tóny karamelu a toustů, celkem slušně hořké, trochu bylinné a ovocné. Žádný velký zážitek, ale pilo se dobře, jakožto devítka nás rozhodně neurazilo.
Stánek pivovaru Tambor měly pod taktovkou Zlý časy, na čepu zde byl i zbrusu nový polotmavý ležák J. Jakoubek. Nebyl to žádný slaďouš, ale hezky nachmelené pivo s bylinnými i kořenitým tóny a nádechem citrónové kůry, sladově obilné a topinkové, v závěru se objevil i příjemný náznak třešní. Čisté a dobře pitelné pivo.
Pivovar Bobr ze Zadní Třebaně měl na Pivobraní na čepu své druhé pivo, polotmavou dvanáctku Granátového mlynáře. Karamelové až karamelkové pivo, lehce bylinné, trochu máslové, v ústech zanechávalo dojem takové olejovité struktury. Mělo podivnou vůni, která se s ohřátím trochu zlepšila, ale stejně to bylo osobité, nepříjemné a špatně pitelné pivo.
Pomalu se začaly tvořit fronty a my v rámci šetření času zkusili dvě piva najednou, volba padla na Kvasslava, který se v Praze moc často neobjevuje. Nebylo to ale úplně moudré rozhodnutí. Medový polotmavý ležák byl sladový, sladký, karamelový a medový, ale krom toho v něm byly nepříjemné tóny odlakovače a též i něco máslíčka. Hnusné pivo. Třináctka California Ale měla též tóny odlakovače, skoro až ředidla, byla sladší, karamelová, borová a peprná. Nízký říz též nepomáhal, podobně špatné pivo jako to medové. Asi by se tato piva dala s velkým sebezapřením dopít, ale my jimi raději zavlažili blízké křoví.
Po ležácích přišly na řadu pšenice bavorského typu. Dali jsme si opět Mamuta, jeho jedenáctka Venouš byla trošku netradiční, s celkem výraznými tóny přezrálého ovoce, zejména pomerančů, jinak klasicky hřebíčková, sušenkově pšeničná, lehce jablečná a banánová. Celkem fajn, dala se pít. Druhý byl Svatovar pšeničný z Lipníku, snad úplně nové pivo, ještě jsme o něm neslyšeli a ani na webu o něm není zmínka. Dosti pšeničně obilné pivo, hřebíčkové i citrónové, lehce banánové, zároveň celkem chmelené – s trávovými tóny a znatelnou hořkostí. Dobře udělané a sluně pitelné pivo, jen to vyšší chmelení tam ve výsledku ruší, bez něj by to mohlo být skvělé pivo.
Z ejlů jsme krom výše zmíněného hrůzného Kvasslava vyzkoušeli nové pivo IPA-jazz z biskupického pivovaru Gajdoš. Vůně nás celkem překvapila – byla plná pečených jablek, křížal, koření i nakyslých ciderových tónů. V chuti bylo pivo karamelové a sladší, jinak chuť vesměs kopírovala vůni. Hodně osobité pivo, ne vyloženě špatné… ale ani nic, co bychom nějak toužili pít ve větším množství.
Mordýř zde měl na čepu krom nám známé nakuřované Amber IPA i IPA světlou. Ta byla hodně chmelená – citrusová, borová a pryskyřičná, též i sladová a lehce chlebová i kvasnicová. V závěru příjemně a více hořká, přidávalo se i něco tropického ovoce. Povedená a dobře pitelná IPA, ale bez těch kvasnic by nám asi chutnala ještě více.
Začalo se stmívat a fronty byly úděsně dlouhé. Vsadili jsme na jistotu a dali jsme si jako závěrečná piva ta z Všeradic. Polotmavá jedenáctka i světlá třináctka odvedly svoji práci dobře, domů se nám odcházelo hned příjemněji.
Ve výsledku bylo letošní Žižkovské pivobraní celkem fajn. Na piva jsme sice měli velkou smůlu (dávat si nová česká piva je prostě nebezpečný koníček), ale kdo se trochu vyznal a neriskoval vstupem do neznámých vod, ten si mohl dobrého piva užít dosytosti. Sice nám minulý ročník tak nějak sedl ve všech ohledech o trochu lépe, ale za rok sem stejně nejspíše opět zavítáme, pokud tedy nebudeme mít něco zajímavějšího na práci :)
