Ráno vstáváme brzy. Plánovali jsme totiž naši cestu na poslední chvíli a nepodařilo se nám získat povinnou rezervaci na kola do rychlíku z Klášterce nad Ohří směr Cheb. Musíme tedy vzít zavděk osobákem z Perštejna jedoucím v nekřesťanskou dobu 6:51. Výhodou je, že do osobáku povinnou rezervaci mít nemusíme. Navíc je to náš oblíbený RegioShark. Pohodlně se do něho naskládáme s ještě dvěma dalšími cyklisty a v 8:25 jsme v Chebu, kde na stejném nástupišti přesedáme do navazujícího vlaku do Marktredwitzu.
Cestujeme jako již tradičně na jízdenku EgroNet, která nám za 150 Kč umožní dopravu z Perštejna až do Windischeschenbachu včetně několika zastávek na pivo během cesty. Trasu Cheb – Marktredwitz obhospodařuje společnost Trilex, stejně jako další trasu, kterou dnes využijeme, Marktredwitz – Regensburg. Máme tedy zajištěno velmi příjemné cestování. Vlaky Trilexu jsou nízkopodlažní s velkým prostorem vyhrazeným pro kola a zpravidla velmi příjemnými průvodčími.
V 8:54 jsme v Marktredwitzu, kde si na nádraží koupíme k snídani kávu a dortík s jablky a pekanovými ořechy a nastupujeme do Trilexu, který nás odveze tři zastávky do Reuthu, kde popojíždíme na kolech kousek do kopce k místnímu pěkně opravenému zámku a zámeckému pivovaru, který se nachází hned vedle.
Původní plán byl stavit se v pivovarské prodejně a zakoupit nějaké lahváče místního piva. Prodejna je však nečekaně zavřená. Až později během dne, kdy opakovaně zůstaneme stát před několika zavřenými obchody v nás začne hlodat podezření, že je dnes v Bavorsku svátek. Což nám večer potvrdí i číšnice ve Windischeschenbachu. Nějak jsme si to v rychlosti před odjezdem zapomněli zkontrolovat.
Co se dá dělat, vyrážíme dál na cestu kolmo směr další blízký zámecký pivovar – Friedenfels. Cesta na kole je dlouhá asi 6 km a po celou dobu lehce stoupá do kopce. Vede nás malebnou krajinou, takže si ji celkem užíváme.
Restaurace zámeckého pivovaru Friedenfels otevírá až od 11 hodin. V mezičase se optimisticky zajedeme podívat k pivovarské prodejně… zavřeno, jak jinak.
Chvíli po jedenácté vcházíme do restaurace. Hned po vstupu nás zastaví pan domácí s dotazem, zda máme rezervaci. Jsme snad indiáni? Jasně, že nemáme. Vypadá to, že neexistence naší rezervace je obrovský problém, přestože je restaurace téměř prázdná v době našeho příchodu i odchodu. Stejně tak je zřejmě velký problém to, že nemluvíme plynně německy. Ač se zpravidla celkem domluvíme, zde nepomáhají ani ruce a nohy. Pan domácí se nás dotčeně táže, jakým jazykem mluvíme. Odpovíme, že anglicky. Nic. A jakým dalším jazykem? No, tak ještě česky. Pan domácí zmizí do kuchyně a přitáhne dámské osazenstvo, dvě z místních zaměstnankyň na nás spustí česky, co že tedy vlastně tak komplikovaného chceme. Vysvětlíme jim to, co se pánovi snažíme vysvětlit už nějakou dobu. Chceme si dát jeden Helles, jeden Zoigl a něco malého k snědku. Najednou to jde.
Pan domácí nás ale pro jistotu usadí do malé zastrčené místnůstky, aby na nás radši neviděl on a ani těch několik hostů, které lze spočítat na prstech jedné ruky. Moc se sem pravda v cyklistickém oblečení mezi ty kravaťáky a nafintěné naparfémované slečny nehodíme. Restaurace je dle všeho nóbl podnik, i když ceny nejsou nijak zvlášť vysoké. Celkově jsme rádi, když odtud, po nekonečném čekání na to, až nás konečně blahosklonně nechají zaplatit, vypadneme. Co zde však bylo nečekaně výborné, bylo pivo. Měli jsme z tohoto pivovaru již dříve několik lahvových piv a nějak výrazně nás nezaujala. Místní točený Helles a Zoigl byly ale parádní. Svěží, čisté, pěkně chmelené, velmi dobře pitelné. Už jenom kvůli tomu pivu bychom se sem ještě někdy rádi vrátili. Možná ale raději počkáme spíše na léto, až bude v provozu zahrádka.
Z Friedenfelsu se vracíme stejnou trasou, kterou jsme přijeli, do Reuthu. Tentokrát nám cesta pěkně odsejpá. Jedeme z kopce samospádem. Na nádraží jsme s dvacetiminutovou rezervou. Překvapí nás zde plot a zamknutá branka u vchodu na nástupiště. Nástup do vlaku probíhá vždy tak, že ve chvíli, kdy dorazí vlak na nástupiště, vyjde z budovy výpravčí, vlastní klikou otevře branku a vpustí cestující na nástupiště i do vlaku. Hrozně důležitý člověk. Bez jeho pomoci by byl celý Reuth odříznutý od světa.
V 12:35 přijíždí Trilex, který nás zaveze do Altenstadtu. Jsou to jenom dvě zastávky. Ta první je Windischeschenbach, kde vystoupí většina cestujících. Téměř všichni z nich dle všeho míří na Tag der Kommunbrauer. Nás ale ještě čeká jedna pivní zastávka – Zoiglstube Alter Pharrhof v Altenstadtu an der Waldnaab provozovaný Loistlovic rodinou z Windischeschenbachu. Dnes zde mají zrovna otevřeno a Zoigl na čepu. To nelze vynechat.
Je to půvabné místo s pěknou zahrádkou před starými kamennými budovami. Vzhledem k tomu, že svítí sluníčko a je příjemně teplý den pozdního babího léta, ani nejdeme dovnitř a sedáme si na zahrádku stejně jako naprostá většina místních hostů. Obsluhuje nás milá mladá slečna, která mluví plynně anglicky, kteroužto schopnost nám odhalí až po zaplacení, kdy se s námi dá krátce do řeči. Místní Zoigl je zvláštní, hodně odlišný od všech ostatních. Karamelovější, s lehce dřevitými tóny a lehce naoxidovaný, jakoby ležel někde ve dřevě, s jemným řízem a méně stabilní pěnou. Osobitý, ale v kladném slova smyslu, zajímavý a velmi dobře pitelný. K Zoiglu si dáváme obložený talíř s výbornými uzeninami a skvělým domácím chlebem. Chutné pivo, chutné jídlo, usměvavá obsluha a krásné prostředí. Sem se určitě ještě někdy rádi vrátíme.
Ve dvě hodiny nasedáme na vlak do Windischeschenbachu. Společně s námi nastupuje v Altenstadtu početný hlouček místní omladiny a vlak je plný podivných masek v Lederhosenech, slečen v čemsi, co vzdáleně připomíná dirndly, mužů s klobouky s protěží a několika mladíků v dresech Bayernu Mnichov. Ti všichni míří do Neuhausu na den komunálního pivovaru. Začíná se nám pomalu rýsovat obrázek toho, že akce asi nebude tak poklidná, jak jsme si ji malovali.
Více fotek najdete v naší fotogalerii Cestou na (a z) Tag der Neuhauser Kommunbrauer.
