Nupacký pivovar Gwern, dolnobřežanský Olivův pivovar a dva bonusové pražské

Pomalu se vracíme s našimi zážitky do minulosti, nyní konkrétně měsíc zpět, do posledního zářijového víkendu. V nově vzniklém pivovaru Gwern v Nupakách zrovna probíhal víkend otevřených dveří, takže jsme se rozhodli spojit příjemné s užitečným a spáchat poklidný cyklovýlet, jeden z letošních posledních. Zajeli jsme se podívat i do nedalekého a též nového pivovaru v Dolních Břežanech, po cestě zpět jsme se ještě zastavili na skok ve dvou pivovarech pražských.

Pivovar Gwern, nacházejícící se v Nupakách kousek od jihovýchodní hranice Prahy, si na nic nehraje. Žádné „navazování tradic“ ani majestátní budova pivovaru. Vše je jednoduché, moderní účelné. Uvnitř budovy pivovaru připomínající trochu nějaký firemní sklad je momentálně dosti volného místa. Je v plánu postupné navyšování kapacity až k desetitisícovému minipivovarskému limitu, chtějí se zde tedy stát se takovými Úněticemi na opačné straně od Prahy.

S Úněticemi má Gwern i podobný sortiment – základem je světlá desítka a dvanáctka. Dvanáctku jsme měli hned potom, co se pivo dostalo do oběhu, ale bylo ještě nedoladěné, nedoleželé, docela kvasnicové. Teď, po necelém měsíci, se už trochu zlepšilo, vcelku fajn kousek, takový minipivovarský průměr. Příjemně nás ale překvapila desítka. Chmelově kořenitá a peprná, obilně sladová, čistá, docela hořká a velmi dobře pitelná. Na začínající pivovar fajn, nesrovnatelné třeba s dodnes nevyladěnými divnostmi z dalšího podobně velkého pivovaru na pražských Vinohradech.

Pivovar bohužel nemá vlastní pivnici, ale jen pivovarskou prodejnu. Na čepované pivo ale narazit jde, i když asi ne úplně vždy. Jinak si lze za poměrně nízké ceny odnést pivo s sebou, nicméně jen v českém minipivovarském standardu, petkách. Jako distribuční obal na pivo nám to přijde krajně nevhodné (ale o tom jsme tu už psali mnohokrát), nicméně pokud si člověk koupí čerstvě stočenou lahev v pivovaru, nijak daleko s ní necestuje a hned ji vypije, tak to alespoň, z pohledu kvality piva, přežít jde. Nu, neodolali jsme a jednu desítku si naložili, těch kilometrů jsme přece jen neměli v plánu moc.

Občerstvení na akci zajišťovala cateringová firma. Měli jsme zálusk na krkovičku na místním pivě, ale nebyla ještě připravená. Na chuť jsme si tedy dali uzený bůček, kterým jsme se slušně zasytili, takže jsme po prohlídce technologií už ani krkovičku nelovili a nechali si místo v žaludku na další štaci. Jak jsem psal, není to daleko.

Za necelou hodinku jsme dorazili do Dolních Břežan a po chvíli rozkoukávání se nalezli i zdejší Olivův pivovar. Jedná se o klasický restaurační pivovar, v pěkně opravené budově, která je v kontrastu s polorozpadlým okolím. Uvnitř to je pěkné, středně velká dvoupatrová restaurace, s výraznými kovovými sloupy a moderním designem. Obsluha příjemná a vcelku rychlá, plni očekávání si tedy objednáváme první dvě piva. Dolnobřežanská desítka je sladová, kvasnicová, s ovocným nádechem. Dá se. Dvanáctka Laser Beer je hodně obilná, sladová, lehce chmelově bylinná. Možná by ještě chvíli mohla ležet (i když oproti desítce to není zdaleka tak hrozné), ale pije se dobře. Na tom by se chvíli přežít dalo.

Na čepu se zrovna o víkendu objevil nový speciál Kníže Václav, nejdříve jsme se kvůli donesené sklenici domnívali, že jde o bavorské pšeničné pivo. Dokonce i tak trochu vonělo, kořeněnými a jablečnými tóny. Ale ne, mělo by jít o normální spodně kvašené nepšeničné. Každopádně velmi divné pivo, toustové, lehce ovocné i kvasničné. Pivo se zřejmě někde během procesu rozjelo, asi ani nechceme vědět, jak chutnalo později.

Na závěr jsme okoštovali čtrnáctku IPA. Nemáme v ejly začínajících pivovarů přílišnou důvěru, takže naše očekávání nebylo nijak vysoké, ale zde nás dokázali překvapit. Už po přinesení nás vyděsil silný kvasnicový zákal piva, ale v aroma krom kvasnic ještě navíc dominoval diacetyl, tedy naše „oblíbené“ máslíčko. Jinak nějaké ty toustové a karamelové tóny, chmelové aroma veškeré žádné. Když smícháte kostku másla, kýbl kvasnic, trochu sladu a chmelového extraktu, vyjde vám asi něco podobného a ani se s tím nemusíte vařit.

Dali jsme si i něco na zub. Jelikož jsme o kvalitě zdejšího jídla ještě nic neslyšeli, nechtěli jsme se raději při lehce vyšších cenách pouštět do nějakých větších akcí. Zvolili jsme tedy pivní guláš z hovězích líček  a bramborové lokše plněné kysaným zelím a uzeným. Chuťově vcelku fajn, ale ohromně přesolené. Jsme zvyklí sypat si do jídla kopce soli, ale tohle bylo hodně i na nás. Celkově nás tento pivovar spíše zklamal, nevidíme moc důvodů, proč sem jezdit znova.

V pivovaru jsme se zdrželi kratší dobu, než jsme měli původně v plánu. Sjeli jsme tedy do údolí do Zbraslavi, nasedli na vlak a přemýšleli, kde zabít zbylou třetinu dne a spravit si chuť. Volba nakonec padla na Třebonice, které sice nejsou úplně snadno dostupné, ale na rozdíl od pivovarů v centru se tam člověk nemusí obávat o kolo. Navíc jsme tam už slušnou dobu nebyli, to bylo potřeba napravit.

Třebonický pivovárek je naše srdcovka. Malá hospůdka na dvoře pěkně opraveného statku s penzionem, z druhé strany je možné k restauraci přijet na kole přes kemp. V chladnějším období (což už bylo) jedinou místnůstku zdobenou po stěnách tácky a etiketami zahřívá krb v rohu. Hlavním důvodem, proč sem jezdíme, jsou samozřejmě piva. David Staněk jich vaří snad sto druhů, my jich zatím ochutnali chabých necelých šedesát. Na čepu zde bývají čtyři zároveň, nabídka se mění docela často.

Tentokráte nás čekal světlý ležák XI, naprosto parádní, krásně chmelený, výborně pitelný, prostě jeden z nejlepších českých. Při minulé návštěvě nám ale moc nechutnal – výkyvy kvality se nevyhnou ani tomuto pivovaru, ale naštěstí to nebývá časté a ani příliš tragické. Dále jsme tu potkali hodně kořeněnou a lehce pomerančovou a jablečnou pšenku Františka. Ten se teď během měsíce stihl přejmenovat na Frantíka, po upozornění od majitele ochranné známky František, harrachovského pivovaru Novosad (nicméně Třebonice vaří Františka už mnoho let a tyto dvě piva se asi nikde nepotkala). Ať už se bude jmenovat jakkoliv, pivo je to trochu neobvyklé, ale fajn, dobře pitelné. Stejně jako další dvě piva, vařená ve spolupráci s létajícím pivovarem Prager Laffe – ovocné a sladové Blondie Golden Ale a kořeněný a karamelový Cochon Ambré (patnáctka belgického typu).

Opět tedy z Třebonic odjíždíme spokojeni – navíc zde velká piva stojí méně než malá když se dostanou na čep nějaké restaurace v centru Prahy (a samozřejmě jsou i čerstvější). Po cestě metrem domů jsme se ještě rozhodli vyvenčit kola v obchodním centru Lužiny. Tedy přesněji ve zdejším stejnojmenném pivovaru.

Do Lužin jezdíme také rádi. Je to hned u zastávky metra, piva nejsou nijak drahá, a ležáky jsou zde fajn. Jedenáctka se zde teď slušně povedla, moc hezky chmelené, čisté a svěží pivo. Podobná, jen s nějakým tím toustem a karamelem navíc, byla jantarová dvanáctka. Ani silný Beerstriker nezklamal, sladší sladový, s nádechem medu a meruněk. Zkusili jsme i pšenici Živu, ta nám ale s každým ochutnáním chutná trochu méně, teď se vyvinula někam, kam to asi sládek nezamýšlel – s tóny koření a peprnosti a absencí většiny kvasnic trochu připomínala nějaký Saison. No, Jandrain-Jandrenouille to sice nebyl, ale stejně se to pilo dobře. Lužiny jsou prostě fajn, a to nákupní centrum kolem nám ani nevadí (stejně už bývá večer prázdné).

Shrnuto podtrženo, výlet se nám vydařil – tolik povedených převážně světlých ležáků jsme v jeden den už dlouho neochutnali. Takže to české minipivovarnictví nevidíme tak černě, jak tvrdí někteří sýčkové („dnes už se na pořádný ležák nedá narazit“, „minipivovary se o ležáky vůbec nesnaží, všude jsou jen ejly“ či „české ležáky stojí za prd“). Jen Olivova IPA nás asi bude ještě nějaký ten pátek strašit ve zlých snech.