Na kole za pivem po Karlovarském kraji, den 2. - Kynšperk, Velký Rybník, Velichov

Ráno moc se vstáváním nespěcháme. Pokud bude v Kynšperku pivovar skutečně otevřený, nejspíš to nebude od časného rána. Nakonec na místo dorážíme ve tři čtvrtě na jedenáct a vidíme, že na zahrádce před Kynšperským pivovarem čile pobíhají číšnice. Ptáme se, zda je již otevřeno, ale prý ještě ne. Až od jedenácti, zatím se můžeme podívat do pivovarské prodejny. Nevadí. Postavíme kola do jednoho z mnoha stojanů u zahrádky a obdivujeme budovy pivovaru. Celý komplex je moc pěkně opravený. Tak zase jeden starý pivovar zachráněný.

Zaskočíme i do oné pivovarské prodejny a překvapí nás, kolik je zde ke koupi suvenýrů. Trička, mikiny, čepice, tácky pod pivo, propisky a tak dále a tak dále. Pivovar je opravdu připravený na velké činy. Vlastně jsem v úvodu zapomněla zmínit, že se jedná o pivovar nový, který teprve nedávno otevřel. Dokonce jsme ani netušili, zda zde bude už v provozu restaurace. Mysleli jsme si, že najdeme pouze obchod s lahváči. Restaurace tedy v provozu zatím není, ale zahrádka už pěkně funguje. Jenom záchody jsou prozatím provizorní Toi Toi budky. (Pozn. Dle informací od číšnice měla restaurace otevřít někdy v srpnu.)

Ale zpátky k obchůdku. Kromě piva jsou zde v prodeji i ochucené limonády, které by měly být vyráběné přímo v pivovaru. Ze zvědavosti jsme si na žízeň koupili jednu višňovou. Nu, celkem zklamání. Příliš sladká byla a ve složení Aspartam i Acesulfam… To asi aby jsme si užili obě z těchto „oblíbených“ umělých sladidel.

Zato piva s názvem Zajíc, to byla jiná, ta nám chutnala. Pěkně čistá a dobře pitelná. Rozhodně pozitivní překvapení. Snad se jejich kvalita nezhorší. K snídani si ještě dáváme jednu tyrolskou klobásu z grilu. Ani ta není špatná.

Z Kynšperka se vracíme zpět do Sokolova. Opět po cyklostezce 6. Je to v tomto úseku asfaltová stezka vyhrazená pouze pro cyklisty (a samozřejmě případné chodce, či bruslaře), takže se po ní jede krásně a cesta utíká jedna radost. V Sokolově je čas na něco k snědku. Tentokrát se zastavujeme v restauraci U Kláštera, která se nachází přímo vedle areálu kláštera, ve kterém je také pivovar Permon. A také Permona dvanáctku zde mají na čepu. Ba dokonce velmi dobře ošetřenou a natočenou. Vedro je k padnutí, takže na nějaký opulentní oběd rozhodně nemáme chuť, naštěstí zde překvapivě nabízejí také velký výběr salátů. Dáváme si šopský a jakýsi letní se slaninou a krutony. A přestože restaurace vypadá spíš jako obyčejná pivnice, dostáváme vynikající saláty z naprosto čerstvé zeleniny. Příjemné překvapení. Příště v Sokolově na Permona radši sem.

Dál pokračujeme po šestce až do Královského Poříčí. Kde se přesouváme na silnici číslo 181, překvapivě široká velká silnice, ale téměř bez jakéhokoliv provozu. Při výšlapu na Nové sedlo si na ní připadáme jako v nějakém apokalyptickém filmu, kterémuž pocitu přispívá ještě vyhlídka na hnědouhelný dol po levé straně. Po malých silničkách přes Loučky a Hory se dostáváme na cyklostezku číslo 2016, která nás protáhne po „luxusní“ panelové silnici, na které ze sebe téměř vyklepeme duši a dál po cyklostezce 2012 až do Velkého Rybníku.

Co ve Velkém Rybníce? Samozřejmě Velkorybnický Hastrman. Trošku se návštěvy bojíme, neb už dříve nás lidé upozorňovali, že tady se za focení v prostorách hospody hosté téměř střílejí. Nicméně nám se nic zlého nestalo. Mladá slečna číšnice byla příjemná a nezdálo se, že by jí vadilo, že zde něco fotíme. Dali jsme si zde i něco k snědku. Já kapra, Marley krůtí maso s provensálským kořením. Nu, jídlo se jíst dalo a bylo za pár kaček, to je asi tak jediné, co k němu říct. Žádný velký kulinární zážitek.

Místní piva jsou taková osobitá. Kdysi mi to přišlo celkem zajímavé, ale v poslední době mi to prostě nechutná. Zvláštní sklepní zatuchlost a dřevitost, naši známí vínoznalci tuto specifickou chuť přirovnávají ke korkové vadě u vína. Ve všech pivech, které jsem si zde dala, to bylo a někdy jsem měla opravdu co dělat, abych pivo dopila. Jedinou šťastnou ruku měl Marley s Witbierem, který byl pěkně čistý a dobře pitelný.

Za sebe tedy musím říct, že Hastrman byl pro mě trochu zklamáním. Ani jedno pivo mi zde nezachutnalo, doufala jsem, že pod komínem na nějaký fajn kousek narazíme.

V Hastrmanovi se dlouho rozhodujeme, zda zajet ještě do Velichova. Zde kdysi působil nejstarší minipivovar v Karlovaském kraji, ale to zda je zde pivo k dostání i dnes a zda vůbec pivovar funguje, se nám nějak nepodařilo s jistotou zjistit. Nakonec jsme se i přesto, že vše naznačovalo tomu, že pivovar už nefunguje, rozhodli vyrazit do Velichova na průzkum. Z Velkého Rybníka jsme to vzali přes Sadov a Lesov a pak pěkně z kopce přes Bor, Stráň, Radošov až do Velichova. Sjezd to byl krásný a dlouhý, kazilo ho jen to, že jsme si uvědomovali, že za něj budeme nejspíš potrestáni opětovným šplháním nahoru do kopce.

Hospodu ve Velichově jsme našli snadno. Dříve se jmenovala U Mexického zálivu, dnes už na ní žádná cedule s názvem nevisela. Místo toho byly na ceduli s nabídkou vylepené staré letáky s Velichovským Formanem. Pár stolků na kraji silnice, taková jakási improvizovaná zahrádka, bylo téměř obsazeno, našli jsme si místečko hned na kraji a vyrazili dovnitř do hospody na obhlídku. Zde bylo prázdno, ale svitla nám naděje, když jsme uviděli podomácku vyrobenou varnu a další součásti pivovaru. Bohužel, když se objevil hospodský, dozvěděli jsme se, že Formana na čepu nemá, protože se ještě nevaří. Dali jsme si místo toho Rychtáře. Dobře načepovaný, dobře ošetřený, dobře pitelný. Evidentně se tu celkem pije, však je to taky jediné pivo na čepu.

Ukázalo se, že výčepní pan Novák je zároveň sládek minipivovaru a nyní už i majitel hospody, kterou celou svépomocí přestavuje a stěhuje do ní svůj pivovárek. Až bude všechno hotové, začne se Forman opět vařit. A kdy to bude? Nu, až to bude hotové :) Nakonec jsme se zde nad půllitrem Rychtáře zdrželi celkem dlouho. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí o pivovarnictví v Karlovarském kraji v minulosti, i o tom, jaké pivovary se zde v budoucnosti plánují. Takováto příjemná a nečekaná setkání se zajímavými lidmi jsou jednou z oblíbených položek na našem pivním cestování.

Druhé pivo jsme si ale už dát nemohli. Byli jsme koneckonců na kole a ještě jsme potřebovali ujet pár kilometrů. Tak jsme se rozloučili se sládkem a upovídanými štamgasty, kteří nám ještě jeden přes druhého divoce radili, kudy máme jet dál: „Jeďte přes Vojenský újezd, tam je to nejkratší.„… „Nejezděte přes Vojenský újezd, dostanete pokutu 20 tisíc.“

Vzali jsme to přes Andělskou Horu, ale cestou jsme se ještě dle rad štamgastů zastavili v tak zvaném Cyklobaru. Už když jsme přijížděli, mával na nás usměvavý majitel: „Vy jedete určitě k nám.“ Koupili jsme zde dvě lahvová piva na večer a na chuť jeden vynikající domácí tvarohový koláč (později jsme litovali, že jsme jich nevzali víc). Příjemný malý obchůdek s domácími vajíčky a pečivem. Škoda, že takových není v České republice víc. Jestli někdy pojedete na kole kolem, zastavte se… Kromě skvělých koláčů, které si zde můžete koupit, vám i zdarma doplní vodu :)

Výstup na Andělskou Horu byl zatraceně náročný. Čekali jsme, že za krásný sjezd do Velichova budeme muset trpět, ale že se nám do cesty postaví takový kopec, to jsme si nezasloužili. Ale zvládli jsme to a těsně pod vrcholem našli v lese i fajn místo na přenocování.