Jeden večer pivním turistou v Praze

Naši nepivní kamarádi Honza a Bára nás požádali, zda bychom jim nepomohli pivně provést po Praze návštěvu z Finska (slečna Nina a mladý muž Pasi). Souhlasili jsme :) Původní plán byl jednoduchý, začneme na Strahově ve Strahovském pivovaru a poté se sesypeme Úvozem a Nerudovkou přes Karlův most a budeme pokračovat dalšími pivovary v centru Prahy. Nejdůležitějším kandidátem byl nový pivovar U tří růží, další pak U Dvou koček (na stojáka Plzně loček) a U Medvídků. Možná bychom ještě mohli stihnout Lokál a zdejší velmi dobrou tankovou Plzeň (ano, Plzeň mi zde chutná… to jsem zvědavá, kolik urážek schytám tentokrát :)). Zkrátka trasa cesty, kterou rádi doporučujeme zahraničním turistům, pokud si chtějí projít centrum Prahy a zároveň ochutnat dobrá česká piva.

Plán to byl pěkný, ale nevyšel, tak jak jsme zamýšleli. První chybou bylo dohodnutí se na setkání ve Strahovském pivovaru. Dorážíme do něj s Marleyem s menším zpožděním, ale naši společníci nikde. Voláme tedy Honzovi, kde se ztratili a dozvídáme se, že neztratili. Sedí přeci na zahrádce. Já už tuším odkud vítr vane. Všichni sedí na zahrádce, to je pravda, ale sedí na špatné zahrádce. Hned vedle Strahovského pivovaru se totiž nachází Velká Klášterní Restaurace. Rychle se přesouváme, abychom naši finskou návštěvu zachránili před popíjením předraženého piva z průmyslového pivovaru, nicméně je pozdě. Všichni již mají objednáno. Jaké je však naše překvapení, když se na stole před Ninou a Pasim objevuje pšenice a tmavý speciál od Matušky. No tedy. V restauraci sice mají na čepu i Plzeň, Gambáč, Radegast a Kozla, ale Matuška situaci zachraňuje. Pravda, poněkud předražený je. Malá pšenice stojí 48Kč a 0,4l tmavého speciálu (v nápojovém lístku jako tmavý ležák) 72Kč, nicméně kvalita Matuškových piv zachraňuje pověst českého pivovarnictví. Obě piva jsou velmi dobrá a našim finským hostům chutnají.

Pasi nám mezitím vysvětluje, jak je to s pivy ve Finsku. Malých finských pivovarů není mnoho. Důvodem je prý mimo jiné to, že pivovary ve Finsku nemohou prodávat pivo přímo, ale musí tak činit přes oficiální státem vlastněnou síť obchodů s alkoholem (vlastně je to tak, že tato povinnost se týká pouze piv s obsahem alkoholu více než 4,8%). Toto nařízení není k malých pivovarům zrovna nejpřátelštější. V běžném obchodě si silnější pivo prostě nekoupíte. Pasi se také omlouvá, že nám nepřivezl žádné Sahti, o které jsme škemrali. V obchodech s alkoholem žádné neměli, museli by pro něj zajet přímo do některého z restauračních pivovárků, kde jej mají na čepu. Škoda. Místo toho nám však Nina rozdává Salmiakki. Fůůů… nesnáším tato oblíbená skandinávská „cukrátka“. Kombinace lékořice, slanosti a amoniaku prostě není chuť, kterou bych vyhledávala.

Po zaplacení ve Velké Klášterní Restauraci (jejíž zahrádka je mimochodem téměř prázdná) se přesouváme do zaplněného Strahovského pivovaru. Máme kliku, zrovna se uvolnil jeden ze stolečků na zahrádce, takže si můžeme k pivu sednout. Pasi a Nina si vybírají tmavý ležák, nepivař Honza a pivař Marley pšenici a já moje oblíbené IPA. Snažím se sice Pasiho a Ninu přesvědčit, ať jej zkusí taky, ale Honza zasahuje upozorněním, že se jedná o pivo s vyšší hořkostí, což se finským návštěvníkům příliš nezamlouvá.

„To chutná trochu jako Salmiakki," reaguje Nina na tmavý ležák.

Trochu mě takové srovnání překvapuje, takže se pro jistotu ptám, zda jí pivo chutná.

"I like it," uvádí Nina na pravou míru.

Skutečně, strahovský tmavý ležák je příjemně lehce lékořicový (naštěstí ne slaný a amoniakový). Velmi vydařený.

Honzovi však nechutná pšenice. Divné, nedávno mu ta Baronova v Kulovém blesku chutnala.

„Je taková nějaká jiná," vysvětluje.

Já osobně bych řekla, že je lepší.

Nechávám na zkoušku kolovat IPA a výsledek mě velmi překvapí. Nina i Honza se do tohoto piva zamilují. Nina si hned objednává jedno malé IPA a své tmavé pivo přenechává Pasimu. Já svoje IPA směním s Honzou (do kterého toto pivo jako do nepivaře padá překvapivě rychle) a pochutnávám si na jeho malé pšenici. Na závěr ještě jedno malé tmavé pivo… skutečně se velmi vydařilo. Nina s Pasim by si rádi dali ještě jedno IPA, ale Honza už nás žene dál a ruší můj tak pěkně vymyšlený plán.

Přesouváme se totiž do blízkého hudebního klubu a restaurace Bejzment na jídlo. Když mi Honza vysvětluje, že tento podnik objevili díky jakési slevové akci, kde výhodně získali kupony na jakýsi obří hamburger, jsem poněkud skeptická. A když po vstupu do podniku narážíme na velkou promítací plochu, na které právě běží televize Nova, nejsou moje první dojmy zrovna nejlepší.

Uklidňuje mě však nabídka nápojového lístku. Téda. Na čepu mají Únětice a Kocoura! Žádný zvětralý gambáč a kyselá plzeň, ale poctivá piva z malého pivovaru. To vypadá nadějně. Já si dávám Kocoura za 45Kč (mají zrovna Haka lager a ten já ráda), Honza s Bárou přechází na vodu (číšnice jim přinese do půllitru natočenou vodu, kterou při placení neúčtuje) a ostatní volí Únětickou dvanáctku za 35Kč. Vysvětluji Pasimu a Nině, že se jedná o poctivý Bohemian Pilsner.

„To chutná jako Finské pivo," reaguje Nina po napití.

„A chutná ti?“ ptám se zvědavě.

„Ne," odpovídá Nina, což mě malinko urazí a o něco více zamrzí.

Restaurace Bejzment se specializuje především na hamburgery. Ukazujeme Nině a Pasimu jídelníček.

„To je v angličtině, to zvládnete," šklebí se Honza škodolibě. Počeštěný přepis angličtiny jim však očividně nic neříká.

Nina nakonec volí sendvič (pěkná hromada jídla, to se musí nechat), Bára jakýsi speciální hamburger, Pasi "The Royal burgr ty vole!„ (No, ty vole, tohle někdo dokáže všechno sníst?) a my si dáváme "D Big čýz" (když už je v té akci 3 za cenu dvou). Musím říct, že burger je výborný. Sice ne v tak výborné domácí housce jako jej dělají v Blackdog Cantině, ale poctivý. Houska je do křupava opečená a maso libové a tak akorát medium. Zelenina je přidaná na talíř jako příloha, nikoliv přímo do burgeru. Mně osobně to vůbec nevadí, alespoň se lépe jí (a kdo chce zeleninu v burgeru, může si ji tam přece sám přidat, že jo?). K burgerům ještě dostáváme klasické obyčejné hranolky (neurazí) a sladký kečup. K výbornému jídlu navíc poctivé Únětice a Kocour. Nu, myslím, že sem se ještě někdy v budoucnu určitě podíváme. Na Únětice, burgera a podrbat za uchem místního psího hlídače Oskara (pokud nesnášíte psy v hospodě, pak Bejzment není nic pro vás).

Spokojení a najedení zamíříme z Bejzmentu zpět směr Strahovský klášter a poté dolů Úvozem. Při zjištění, že je již tři čtvrtě na dvanáct se trochu lekneme, ale nic není ztraceno. Potkáváme Valašskou pivnici a ptáme se pohodového výčepního, zda nám ještě natočí pivo. Jasně, že natočí, ale už má jenom světlé. Dáváme si tedy ještě světlého BONa, ten však není v úplně nejlepší kondici. Je znát, že v pivnici nejspíš bohužel není největší výtoč. Je to škoda, neb podnik je to velmi příjemný (bohužel však pouze kuřácký), ale pokaždé, když jsme zde byli, byl poloprázdný. V poklidu klábosíme nad pivem. Výčepní (mám pocit, že přímo sám pan majitel) nás nikam nevyhání. Opouštíme pivnici až po dvanácté a pokračujeme v sestupu do Prahy. Na návštěvu dalších pivovarů už to nevypadá. U tří růží sice minule protáhli zavíračku až dlouho po dvanácté, ale ani tu už bychom dnes nestihli.

Loučíme se tedy s našimi společníky a vyrážíme s Marleyem na Malostranskou na tramvaj, která nám předpisově ujíždí. Další spoj na periferii nám jede až za hodinu, tak se rozhodneme projít po Praze. Vezmeme to kolem U tří růží, kde bohužel zrovna zavírají a zamíříme směr Národní třída. V Praze moc blaze není. Ulicemi se potácí bandy ožralé mládeže, všude plno křiku a špíny. To je nejspíš daň za to, že je naše hlavní město celosvětově vyhlášeným městem dobrého a levného piva. Přístřeší při čekání na tramvaj nám poskytne Budvar bar U Medvídků a my si dáváme ještě poslední pivo (Kroužkovaný Budvar) před dlouhou cestou domů.